III.ÚS 1204/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1204/09 ze dne 9. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SOLO a. s., se sídlem Příkop 6/838, 604 35 Brno, IČ 45359156, právně zastoupené JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem AK se sídlem Nádražní 166, 342 53 Sušice, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2009 č. j. 23 Cdo 1116/2007-278 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2005 č. j. 8 Cmo 180/2004-177, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Povodí Vltavy, státního podniku se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. května 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 25. února 2009 č. j. 23 Cdo 1116/2007-278, jakož i části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2005 č. j. 8 Cmo 180/2004-177, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.338.867,- Kč a to pro porušení článku 2 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. května 2004 č. j. 22 Cm 283/99-146 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník řízení") částky 1.338.867,- Kč s penále ve výši 0,1 % denně z částky 116.278,- Kč od 26. 10. 1996 do zaplacení, z částky 116.278,- Kč od 26. listopadu 1996 do zaplacení, z částky 116.278,- Kč od 28. 12. 1996 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 28. 1. 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 26. února 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 26.března 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 26. dubna 1997 do zaplacení, z částky 146.550,- Kč od 27. května 1997 do zaplacení a z částky 146.550,- Kč od 26. června 1997 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech tohoto řízení. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. března 2005 č. j. 8 Cmo 180/2004-177 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.338.867,- Kč a ve zbývající části (penále, náklady řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. února 2009 č. j. 23 Cdo 1116/2007-278 dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v ze dne 31. března 2005 č. j. 8 Cmo 180/2004-177 zamítl. V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud uvedl, že v posuzovaném případě se žalobce domáhal na žalované zaplacení celkem částky 1.338.867,- Kč s příslušenstvím, která představuje nedoplatky úplaty za vypouštění odpadních vod do povrchových vod v roce 1996 a 1997. Výše úplaty pro předmětné roky byla stanovena právním předchůdcem žalobce podle nařízení vlády č. 35/1979 Sb., a to ve výši 1.395.336,- Kč pro rok 1996 s měsíčními splátkami ve výši 116.278,- Kč a ve výši 1.758.600,- Kč s měsíčními splátkami ve výši 146.550,- Kč. V rozhodné době platil zákon č. 138/1973 Sb., ve znění zákona č. 114/1995 Sb., který v ust. § 44 stanovil, že "ti, kdož vypouštějí do vod povrchových nebo podzemních odpadní vody, jsou povinni za to platit úplaty v rozsahu, který stanoví vláda Československé socialistické republiky". Nařízením vlády č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství, ve znění nařízení vlády č. 91/1988 Sb. a zákona č. 281/1992 Sb., byl v části třetí (§ 8 až 14) upraven mj. způsob výpočtu úplaty za vypouštění odpadních vod a bylo stanoveno (§ 13), že výpočet úplat a jejich změn provádějí správci toků. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 2365 mj. vyplývá, že právní předchůdce žalobce měl v předmětu činnosti od 24. března 1995 do 18. ledna 2001 zapsáno, že "vybírá úplaty (poplatky) za odběry podzemní vody a za vypouštění odpadních vod do vod povrchových a podzemních vod a odvádí je konečnému příjemci určenému obecně závaznými právním předpisem". V ust. § 8 odst. 1 nařízení vlády č. 35/1979 Sb. bylo mj. stanoveno, že právnické a fyzické osoby vypouštějící odpadní vody do vod povrchových jsou povinny platit úplaty správcům toků. Zákonem č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových byla zrušena mj. část třetí nařízení vlády č. 35/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů s účinností od 1. ledna 1999 a ust. § 44 zák. č. 138/1973 Sb., s účinností od července 1998. Od 1. ledna 1999 správu poplatků vykonávají místně příslušné finanční úřady (ust. § 12 zák. č. 58/1998 Sb.). V ust. § 14 zákona č. 58/1998 Sb., bylo dále stanoveno, že "Zpoplatnění za znečištění vypouštěných odpadních vod za rok 1998 a předchozí roky se řídí dosavadními předpisy" (tj. nařízením vlády č. 35/1979 Sb.). Z uvedeného je zřejmé, že povinnost platit úplatu za vypouštění odpadních vod do vod povrchových byla v rozhodném období stanovena zákonem č. 138/1973 Sb., a to v jeho ust. § 44, přičemž v nařízení vlády č. 35/1979 Sb. byl poté na základě zákonného zmocnění stanoven způsob výpočtu výše úplaty podle množství znečišťujících látek v odpadních vodách a podle míry způsobeného zhoršení jakosti vody ve vodním toku. Zákonem č. 58/1998 Sb., kterým bylo zrušeno nařízení vlády č. 35/1979 Sb., bylo v jeho ust. § 14 stanoveno, že zpoplatnění za znečištění vodních toků vypouštěnými odpadními vodami se pro rok 1998 a roky předchozí řídí nařízením vlády č. 35/1979 Sb. Tento zákon tedy potvrdil, že v uvedených obdobích se při výpočtu úplaty za vypouštění odpadních vod vychází z uvedeného nařízení. Dovolací soud za uvedeného stavu dovodil, že vybírání a vymáhání úplaty za vypouštění odpadních vod v předmětném období nebylo v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Povinnost platit uvedenou úplatu byla totiž stanovena zákonem č. 138/1973 Sb. a poté zákonem č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, byl potvrzen způsob zpoplatnění pro roky 1998 a předchozí. Dovolatelka dále namítala, že není dána pravomoc soudu k rozhodování v této věci, neboť jde o vztah veřejnoprávní, nikoliv o vztahy vyjmenované v ust. § 7 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud dále dovodil, že v posuzovaném případě byl žalobce jako správce vodního toku podnikatelským subjektem a totéž platí i pro žalovanou, při jejíž podnikatelské činnosti resp. v důsledku její podnikatelské činnosti docházelo k vypouštění odpadních vod do vodního toku, za což byla žalovaná povinna platit úplaty. Žalovaná byla povinna platit úplatu za vypouštění odpadních vod správci toku (žalobci), který v té době měl v předmětu činnosti zapsán mj. i výběr těchto úplat od znečišťovatelů. Dovolací soud dovodil, že v uvedeném případě se jedná o specifický vztah svého druhu. Pokud však byl žalobce oprávněn vybírat (a tedy i vymáhat) úplaty za vypouštění odpadních vod, lze v případě vymáhání této úplaty vycházet z toho, že je dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že výběr úplaty byl svěřen žalobci jako podnikatelskému subjektu a že v té době platné předpisy neurčily jiný orgán, který by měl rozhodovat spory o úhradu této úplaty. Na tomto závěru, uvedl dovolací soud, nemůže nic změnit ani skutečnost, že podle zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, byly úplaty příjmem tohoto fondu (správci toků vybrané úplaty fondu převáděly). II. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že kromě námitek nedostatku pravomoci soudu namítala v řízeních protiústavnost výběru úplaty. V oblasti právní úpravy úplat se uplatňovala státní moc prostřednictvím zákona o vodách č. 138/1973 Sb. ve znění zákona č. 114/1995 Sb., který v ust. § 44 stanovil, že "ti, kdo vypouštějí do vod povrchových nebo podzemních odpadní vody, jsou povinni za to platit úplaty v rozsahu, který stanoví vláda Československé socialistické republiky". Dle uvedeného zákonného zmocnění vydala vláda nařízení č. 35/1979 Sb., kterým teprve stanovila meze a způsob výběru úplat. Tato protiústavní právní úprava trvala až do účinnosti zákona č. 58/1998 Sb., tj. do 1. července 199