III.ÚS 1208/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1208/10 ze dne 30. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou v Brně, Hlinky 92, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 č. j. 53 Co 430/2009-192 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 2009 č. j. 34 C 370/2005-153, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 22. 4. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to základní právo "na rovnost v právech" ve smyslu čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny. Stěžovatelka také navrhla, aby Ústavní soud vzhledem k jejímu vážnému zdravotnímu stavu "stanovil odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu". Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), napadeným rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti JUDr. E. P. (dále jen "první žalovaná") a akciové společnosti Uni Credit Leasing CZ (dále jen "druhá žalovaná"), prostřednictvím které se stěžovatelka domáhala určení, že rozhodčí nález č. j. R 467/04 vydaný dne 5. 5. 2001 první žalovanou v rozhodčím řízení, jehož účastníky byly stěžovatelka (jako žalovaná) a druhá žalovaná (jako žalobkyně), je nicotným právním aktem, a eventuálně zrušení tohoto rozhodčího nálezu (výrok I); dále jím byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit druhé žalované náhradu nákladů řízení (výrok II) a také jím nebyla přiznána náhrada nákladů řízení první žalované. Uvedeným rozhodčím nálezem byla stěžovatelka zavázána k vydání movité věci - automobilu tov. zn. HYUNDAI druhé žalované a k náhradě nákladů rozhodčího řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil, dále pak změnil jeho výrok II tak, že změnil částku, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit druhé žalované, a rovněž výrok III tak, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a první žalovanou nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení; kromě toho stěžovatelce uložil nahradit druhé žalované náklady odvolacího řízení a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a první žalovanou nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že k obecným soudům podala návrh podle § 31 písm. b) a c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon č. 216/1994 Sb."), a že v soudním řízení podala námitku litispendence, podjatosti rozhodkyně (první žalované) a námitku neuzavření rozhodčí smlouvy. Obvodnímu i městskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že naprosto nesprávně zhodnotily "i její nejpodstatnější námitku", která se týkala sukcese práv leasingového nájemce, což mělo být jádrem žaloby. S poukazem na § 3 odst. 2 (míněn zřejmě odst. 5) zákona č. 216/1994 Sb. tvrdí, že "musí být zcela jasné, že i sukcendent má v úmyslu nastoupit do práv a povinností vyplývajících z rozhodčí doložky". Protože jí však nebyly předloženy ze strany druhé žalované či jejího právního předchůdce J. S. obchodní podmínky vážící se ke smlouvě z 19. 1. 1998, pak do práv a povinností jmenovaného, vyplývajících z rozhodčí doložky, nemohla vstoupit. Pokud za daných podmínek uzavřela dohodu, podle které vstupuje do všech práv a povinností svého právního předchůdce, jednala v omylu podstatném pro její projev vůle. Objektivní nevědomost o rozsahu práv a povinností má mít za následek neplatnost této dohody ve smyslu § 39 občanského zákoníku. Za nesprávné považuje stěžovatelka také hodnocení soudu týkající se žalobního důvodu dle § 31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb. Podle jejího názoru je třeba pod uvedené ustanovení podřadit také situaci, kdy o věci jedná podjatý rozhodce. Na tom nic nemůže změnit ani soudem tvrzená skutečnost, že neprokázala, že by v průběhu rozhodčího řízení takovou námitku vznesla. Jde-li o již zmíněnou otázku litispendence, ta vychází ze skutečnosti, že u Krajského soudu v Brně je vedeno pod sp. zn. 1 Cm 62/99 řízení, jehož účastníky jsou kromě stěžovatelky "zbylí účastníci zrušené leasingové smlouvy", tj. druhá žalovaná a MOTORSTYL, s. r. o., a jehož předmětem je stěžovatelčin "požadavek na [peněžité] plnění [vznesený vůči oběma těmto žalovaným] oproti vydání uvedeného automobilu", a to (pouze) obchodní společnosti MOTORSTYL, s. r. o. Výkladem § 83 občanského soudního řádu nutno dle stěžovatelky dojít k závěru, že "o překážku litispendence jde vždy, pokud jsou vedena dvě řízení o stejné právní povinnosti co do obsahu (v tomto případě vydání věci) a právního důvodu". Z toho má vyplývat i okruh účastníků řízení takového vztahu, přičemž v případě leasingu může docházet k pochybnostem, kdo je oprávněn k přijetí vydávané věci. Nemůže dojít k poškození práva toho, který druhý v pořadí uplatnil nárok na vydání věci. V jeho případě je třeba, aby se připojil k prvně vedenému řízení, přičemž soud "rozhodne alternativně". Jinak by se vytvořil prostor pro právní nejistotu těch účastníků, kteří jsou oprávněni k vydání věci, neboť ti jsou závislí na skutečnosti, který soud rozhodne dříve. Není možné, aby po vydání věci žalobci z prvního skončeného řízení o vydání věci učinil žalobce z druhého řízení změnu žalobního návrhu tak, že bude vydání věci požadovat po tom, komu věc byla vydána, protože vůči němu nemá jednak právní titul, jednak by soud v odůvodnění znovu posuzoval to, co již jednou bylo posouzeno. Požadovat shodu ve všech parametrech žaloby, jak učinil odvolací soud, vede tak k právní nejistotě. Stěžovatelka namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení, k němuž mělo dojít tím, že soudy obou stupňů nevyhověly jejím důkazním návrhům, aby první žalovaná předložila smlouvou na pronájem nebo leasingovou smlouvou "s jejím podpisem", a také že tvrzení první žalované byla soudy přijímána a považována za prokázaná, ač se tak nestalo. Konečně stěžovatelka uvádí, že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že rozhodčí nález zněl na vydání neexistující věci. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, za stěžejní stěžovatelka považuje svou námitku, že (vůbec) nedošlo k uzavření rozhodčí smlouvy (§ 35 odst. 1 občanského zákoníku), resp. že je tato smlouva neplatná, neboť ji uzavřela v omylu (§ 49a občanského zákoníku). Jak ale patrno z napadených rozhodnutí, touto otázkou se již zabývaly soudy obou