III.ÚS 1220/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1220/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Peslara, zastoupeného Mgr. Bc. Hanou Vančurovou, advokátkou, sídlem Řeznická 367/1, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 22 Cdo 3575/2020-212, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Danuše Ryšavé, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy. 2. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 2. 10. 2019 č. j. 20 C 61/2018-137, jež bylo zahájeno na základě žaloby vedlejší účastnice, bylo rozhodnuto o zúžení společného jmění manželů (SJM) o finanční prostředky ve výši 910 219,82 Kč (výrok I.), do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázal finanční prostředky uložené na účtu č. XXX (výrok II.), a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na její podíl částku 455 109,91 Kč (výrok III.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit k rukám právního zástupce vedlejší účastnice 64 640 Kč (výrok IV.). Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že v posuzované věci účastníci byli manželé, vedlejší účastnice se domáhala zúžení SJM a vypořádání částky na účtu stěžovatele ve výši 910 219,82 Kč, když stěžovatel jí odňal dispoziční právo. O zúžení SJM vedlejší účastnice žádala z obavy, aby stěžovatel nevyužil společné úspory na renovaci domu v jeho soukromém vlastnictví, případně jiným způsobem, nad kterým nemá žádnou kontrolu. Stěžovatel se zúžením nesouhlasil, protože SJM by se mělo vypořádat jako celek v souvislosti se zánikem manželství. Oponoval tím, že není marnotratný a nepodstupuje nepřiměřená rizika a nejsou tak naplněny zákonné důvody pro zúžení SJM. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 15 Co 42/2020-194 změnil rozsudek městského soudu tak, že zamítl žalobu vedlejší účastnice a uložil jí nahradit náklady řízení stěžovateli za řízení před soudy obou stupňů ve výši 90 890 Kč. 4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 22 Cdo 3575/2020-212 k dovolání vedlejší účastnice změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že potvrdil rozsudek městského soudu. Stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 53 200 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 440 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), byl uplatněn dovolací důvod dle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení, napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že je důvodné. Odnětí dispozičního práva a znemožnění nakládat se společnými finančními prostředky postačí k závěru o existenci závažného důvodu k zúžení SJM, další trvání společného majetku může znamenat narušení či vážné ohrožení majetkových zájmů jednoho z manželů. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, které je dle jeho tvrzení nezákonné, neboť se neřídil zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu) a nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Nejvyšší soud neměl všechny podklady pro to, aby mohl ve věci rozhodnout. Společné jmění manželů bylo na základě rozhodnutí soudu zúženo dle § 724 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), až poté, co zaniklo a bylo tímto zneužito vlastnictví majetku na újmu jeho práv. Manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo rozvedeno rozsudkem městského soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 38 C 178/2018-49 právní moc dne 4. 9. 2020. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 20 Cdo 3575/2020-212 potvrdil rozsudek městského soudu ze dne 2. 10. 2019 (nesprávně uveden rok 2020) č. j. 20 C 61/2018-137, nabyl právní moci dne 8. 3. 2021 o zúžení společného jmění manželů. Poukázal na změnu jména vedlejší účastnice, že Ing. Danuše Ryšavá žalobu o zúžení SJM podávala jako Ing. Danuše Peslarová a současně u městského soudu probíhalo řízení o výživné nerozvedené manželky, které je přerušeno (sp. zn. 48 C 44/2019). Dle jeho názoru, pokud měl Nejvyšší soud pochybnosti o právním názoru krajského soudu, měl rozsudek zrušit a vrátit k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud nesprávně vypočítal náklady řízení (nárok jen na dva úkony právní služby, soudní poplatek 1 000 Kč uhradil stěžovatel) a přiznal vedlejší účastnici vyšší částku, než byla požadována, a to nikterak nezdůvodnil. Stěžovateli tím vznikla škoda, protože to pod hrozbou musel uhradit. 7. Jde-li o důvody ústavní stížnosti, stěžovatel tvrdil, že v souzené věci bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, princip právní jistoty, rovnost před zákonem a zásada volného hodnocení důkazů, přičemž napadené soudní rozhodnutí nepřiměřeně a tvrdě zasahuje do jeho práva, a to zcela bez zákonných důvodů. Uvedl, že smyslem zúžení SJM dle § 724 odst. 1 občanského zákoníku je ochrana majetku resp. jednoho z manželů, aby nedošlo k jeho krácení, aby obdržel zákonný podíl. Zopakoval, že nebylo prokázáno nepřiměřené utrácení společných prostředků stěžovatelem, ani jejich využívání na renovaci nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví. Stěžovatel odňal dispoziční právo vedlejší účastnici k účtu, protože hrozilo, že než bude manželství rozvedeno, vedlejší účastnice naspořené finanční prostředky spotřebuje a nebude již co ke dni zániku SJM vypořádávat. Vedlejší účastnice dle stěžovatele postupovala účelově a protahovala soudní řízení o zúžení SJM tím, že podala odvolání proti rozsudku o rozvodu manželství, poté co bylo pravomocně rozhodnuto, vzala odvolání zpět, což je v rozporu s dobrými mravy a takovýto výkon práv je nepřípustný. Pokud tedy stěžovatel jako majitel účtu přistoupil k odnětí dispozičního oprávnění vedlejší účastnice, přičemž nic dalšího ve vztahu k vážným důvodům a rozporům ohledně hospodaření se společnými prostředky nebylo prokázáno, nelze to bez dalšího považovat za závažný důvod pro zúžení stávajícího rozsahu SJM účastníků. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností, protože došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutné vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady) [srov. např. nález ze dne 1