Ústavní soud III.ÚS 1244/16 – Nároky z vad zboží

Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozsudků, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; současně mělo být těmito rozhodnutími dle názoru stěžovatele porušeno rovněž ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 521 583,60 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku koupě nákladního vozu s padělanými (posléze stěžovateli policií odebranými) doklady. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud (jak zjistil Ústavní soud z úřední činnosti) usnesením ze dne 10. února 2016 sp. zn. 32 Cdo 4021/2015 jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem obecných soudů, že v daném případě měl nejprve uplatnit vadu zboží postupem dle ustanovení § 436 obchodního zákoníku, následně od smlouvy odstoupit, a až poté případně uplatňovat nárok na náhradu škody. Dle stěžovatele však takový postup nebyl v daném případě možný, neboť v rozhodnou dobu byl vedlejší účastník ve výkonu trestu odnětí svobody; to však obecné soudy odmítly jakkoli zohlednit. Stejně tak se obecné soudy zcela nedůvodně nezabývaly otázkou stěžovatelových znehodnocených investic. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že soudy dovozovaná existence ústní dohody o předání padělaných dokladů nebyla v řízení prokázána a v této souvislosti namítá, že soudy první i druhé instance postupovaly při interpretaci inkriminované kupní smlouvy nepřípustně formalisticky, tedy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Z hlediska posouzení včasnosti ústavní stížnosti, již - implicite - odvíjí stěžovatel od doručení nenapadeného usnesení Nejvyššího soudu, je totiž podstatná otázka, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění).

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4021/2015 je však zřejmé, že důvodem odmítnutí stěžovatelova dovolání nebylo uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž skutečnost, že stěžovatel v tomto mimořádném opravném prostředku neuvedl žádný konkrétní důvod přípustnosti dovolání, jejž by bylo možné podřadit pod jeden ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání předvídaný ustanovením § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, respektive "neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena".

Závěrům dovolacího soudu přitom stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec neoponuje, čemuž ostatně koresponduje i skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu - přestože by případně měl - ústavní stížností (resp. jejím petitem) ani nenapadá.

V předchozích dvou bodech předestřené skutečnosti přitom mají nevyhnutelné procesní důsledky právě do posouzení včasnosti ústavní stížnosti. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto jako nepřípustné zjevně z důvodů nezávisejících na úvaze Nejvyššího soudu, je třeba ústavní stížnost hodnotit jako opožděnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání; o tom rozhoduje soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.

Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění formální vady podání, spočívající v nepřiložení kopie předmětného usnesení dovolacího soudu, a to proto, že toto rozhodnutí je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.