III.ÚS 1269/17

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 9. 2011 č. j. 128 EXE 3152/2011-16 byla podle vykonatelného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008 č. j. 1 Cm 23/2008-28 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010 č. j. 11 Cmo 324/2009-102 nařízena k uspokojení pohledávky vedlejších účastníků (oprávněných) ve výši 19 690 Kč, pro náklady oprávněných v exekučním řízení a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuce na majetek stěžovatelky jako povinné. Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Míku, Exekutorský úřad Klatovy.

Usnesením okresního soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. 128 EXE 3152/2011-117 byl zamítnut návrh stěžovatelky jako povinné na odklad provedení exekuce s odůvodněním, že podání žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení není důvodem pro odklad exekuce.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2017 č. j. 9 Co 269/2016-231 bylo usnesení okresního soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. 128 EXE 3152/2011-117 potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud v rámci řízení o návrhu stěžovatelky jako povinné na odklad exekuce správně vyhodnotil zjištěné skutečnosti týkající se řízení o žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost, na které poukazovala stěžovatelka jako povinná a ani v odvolacím řízení nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by bylo možné očekávat zastavení exekuce dle § 54 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neboť podání žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost nemůže být samo o sobě důvodem pro odložení exekuce a ani krajský soud neshledal návrh povinné na odklad exekuce z tohoto důvodu za opodstatněný. Pokud povinná nově v odvolání navrhovala odložení exekuce do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o dovolání do exekučního titulu, pak krajský soud poukázal na skutečnost, že podání dovolání nemá vliv na právní moc napadeného rozhodnutí (§ 236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "o. s. ř.") a nebyla-li odložena vykonatelnost dle § 243 o. s. ř., ani na jeho vykonatelnost. Za daného stavu řízení tak podle krajského soudu nebylo povinnou prokázáno splnění podmínek uvedených v § 54 odst. 6 exekučního řadu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že krajský soud a okresní soud svou interpretací § 54 odst. 6 exekučního řádu a občanského soudního řádu porušily čl. 11 Listiny, když vedením exekučního řízení hrozí poškození stěžovatelky exekučním postižením jejího obydlí, což ve svém důsledku vede k porušení čl. 12 Listiny, a dále soudy porušily čl. 36 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že exekuční titul, na základě kterého bylo zahájeno exekuční řízení, jehož zastavení se stěžovatelka domáhá, sice nabyl právní moci, nelze však hovořit o tom, že řízení bylo skončeno, neboť v rámci tohoto řízení paralelně probíhají navazující řízení o opravných prostředcích (žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení). Je proto možné, že exekuční titul bude zrušen, popřípadě změněn. Provedení exekuce by pak znamenalo neúměrné poškození stěžovatelky. Stěžovatelka dále namítá, že není osobou pasivně legitimovanou v exekučním řízení, jehož odklad, resp. zastavení navrhuje, neboť předmětný domek je ve vlastnictví nezletilých vnuků a stěžovatelka jim ho jen spravuje. Stěžovatelka dále namítá, že částka, pro kterou je exekuce vedena, je v hrubém nepoměru se způsobem vedení exekuce. Prodejem nemovitosti za situace, kdy vymáhaná částka činí 20 000 Kč, může dojít ke zničujícímu poškození stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151) a sp. zn. IV. ÚS 3115/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 17/68 SbNU 229). Stěžovatelka namítá, že postupem exekutora bylo porušeno nejen její vlastnické právo dle čl. 11 Listiny, ale i právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či svévole, jakými jsou např. nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatý formalismus (nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila tytéž námitky, které byly již předmětem odvolacího řízení. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí těmito námitkami zabýval a dostatečným způsobem se s nimi vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud v rámci řízení o návrhu stěžovatelky jako povinné na odklad exekuce správně vyhodnotil zjištěné skutečnosti týkající se řízení o žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost, na které poukazovala stěžovatelka, a ani v odvolacím řízení nebylo tvrzeno a prokázáno, že by bylo možno očekávat zastavení exekuce dle § 54 odst. 6 exekučního řádu, neboť podání žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost nemůže být samo o sobě důvodem pro odložení exekuce a ani krajský soud neshledal návrh povinné na odklad exekuce z tohoto důvodu za opodstatněný.

Pokud stěžovatelka nově v odvolání navrhovala odložení exekuce do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o dovolání do exekučního titulu, krajský soud správně vyhodnotil, že podání dovolání nemá vliv na právní moc napadeného rozhodnutí (§ 236 a násl. o. s. ř.) ani na jeho vykonatelnost, nebyla-li odložena podle § 243 o. s. ř..

Podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku nemá suspenzivní účinek. Stěžovatelka neuvedla, zda dovolání spojila s návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu, avšak samotný návrh není důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí podle § 266 odst. 2 o. s. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2241/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná)].

Odklad provedení exekuce je možný na návrh za splnění podmínek stanovených v § 266 o. s. ř. (ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu). Skutečnost, že byl podán mimořádný opravný prostředek, lhostejno přitom, zda proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v exekučním řízení nebo proti samotnému exekučnímu titulu (tj. pravomocnému soudnímu rozhodnutí vydanému v nalézacím řízení), není zákonným důvodem pro odklad provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce; přitom z jiných než zákonem předvídaných důvodů není soudní exekutor, popř. exekuční soud oprávněn provedení exekuce odložit (srov. též § 268 o. s. ř.), poněvadž by tím nepřípustně zasáhl do práv oprávněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 525/14).

K námitkám stěžovatelky týkajícím se její pasivní legitimace v exekučním řízení a způsobu vedení exekuce, Ústavní soud uvádí, že z obsahu ústavní stížnosti ani ze stěžovatelkou přiložených listin nevyplývá, že by se měla exekuce týkat domku ve vlastnictví stěžovatelčiných vnuků. Tvrzení stěžovatelky o porušení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jejího práva na ochranu obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny či práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny je tak nepřípadné. Ochrana podle čl. 12 Listiny nesvědčí osobám, které k užívání obydlí nemají právní důvod. Stěžovatelka si protiřečí, jestliže na jedné straně namítá zásah do svého vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na ochranu obydlí podle čl. 12 Listiny, když vedením exekučního řízení hrozí poškození stěžovatelky exekučním postižením jejího obydlí, a na druhé straně tvrdí, že předmětná nemovitost není v jejím vlastnictví a ona ji jen spravuje.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na soudní ochranu, to však nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud v závěrech obecných soudů o tom, že nebyla splněna podmínka pro odklad exekuce, neshledal prvky svévole, libovůle, přepjatý formalismus ani jiné pochybení, které by bylo svojí povahou a intenzitou schopno porušit stěžovatelčino právo na soudní ochranu.

Ústavní soud konstatuje, že krajský soud přesvědčivě odůvodnil, proč naplnění podmínek pro odklad exekuce v předmětné věci neshledal. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.