Ústavní soud III.ÚS 1299/25

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného výroku soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 Listiny.

Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že se stěžovatelka žalobou, podanou k Okresnímu soudu Brno-venkov (dále také "okresní soud") dne 2. 6. 2017, ve znění změn a částečných zpětvzetí žaloby, domáhala po žalovaném vedlejším účastníkovi zaplacení částky 716 482,77 Kč s úrokem z prodlení. Jistina představovala peněžitou náhradu za užívání pozemků, které měl vedlejší účastník bez právního důvodu užívat v období mezi lety 2015 až 2019.

O jistině bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 18. 12. 2020 č. j. 4 C 136/2017-246, ve znění usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 2. 2021 č. j. 4 C 136/2017-262, a ve znění usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 2. 2021 č. j. 4 C 136/2017-270, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2022 č. j. 4 C 136/2017-344, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2022 č. j. 13 Co 116/2021-551.

Pro řízení před Ústavním soudem je podstatné až následující rozhodnutí okresního soudu, v němž rozhodoval již jen o úrocích z prodlení a nákladech řízení. Okresní soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2024 č. j. 4 C 136/2017-702 ve výroku I. odmítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném vedlejším účastníkovi zaplacení úroku z prodlení ve výši: 8,05 % ročně z částky 15 588,05 Kč od 22. 12. 2016 do 31. 12. 2016; 8,05 % ročně z částky 365 301,97 Kč od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017; 10,25 % ročně z částky 531 650,77 Kč od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018; 10,25 % ročně z částky 716 482,77 Kč od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019. Ve výroku II. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce: úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 248 300,40 Kč od 10. 11. 2018 do zaplacení; a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 80 222 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení. Ve výroku III. zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení úroku z prodlení ve výši: 8,05 % ročně z částky 80 845,52 Kč od 22. 12. 2016 do 31. 12. 2016; 8,05 % ročně z částky 215 588,05 Kč od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017; 10,25 % ročně z částky 365 301,97 Kč od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018; 10,25 % ročně z částky 531 650,77 Kč od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019; a 10,25 % ročně z částky 716 482,77 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení. Konečně ve výroku IV. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 22 311 Kč.

Stěžovatelka podala proti citovanému rozsudku okresního soudu ze dne 14. 5. 2024 (týkajícímu se úroků z prodlení) odvolání. Namítla, že okresní soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl nesprávně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Správně měl rozhodnout podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat stěžovatelce plnou náhradu nákladů řízení, neboť výše plnění záležela na znaleckém posudku. Navrhla, aby byl výrok IV. rozsudku soudu okresního soudu změněn a stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení, jejíž výši blíže nevyčíslila. Pro řízení před Ústavním soudem je podstatné, že napadeným výrokem IV. Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku IV. tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 152 600,45 Kč k rukám zástupkyně vedlejšího účastníka ve třídenní pariční lhůtě.

Krajský soud v Brně (dále také "krajský soud") v napadeném usnesení osvětlil, že pro stěžovatelkou požadovaný postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ani podle odvolacího soudu nebyly dány důvody. Okresní soud své rozhodnutí v tomto ohledu založil na plně přezkoumatelných závěrech. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení peněžité náhrady podle § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Její úspěch v řízení byl pouze částečný. Stěžejní pro posouzení, zda lze o náhradě nákladů řízení rozhodovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2170/2014, ze dne 8. 9. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1280/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 3306/2015).

Dále se krajský soud věnoval důvodům, proč bylo třeba rozhodnutí okresního soudu napadeným výrokem korigovat. Rozhodnutí, zda aplikovat § 142 odst. 2 nebo § 142 odst. 3 o. s. ř. nelze učinit výhradně ve vztahu k jistině. Je třeba zohlednit též i požadovaný úrok z prodlení s ohledem na jeho výši. Na neúspěchu stěžovatelky se velmi významně podílel její neúspěch, který nespočíval v zamítnutí žaloby z důvodu, že výše plnění závisela na znaleckém posudku. Nebylo by proto spravedlivé, aby bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (a stěžovatelce byla přiznána plná náhrada nákladů řízení), namísto postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu shodně plyne, že poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech a brát zřetel na konkrétní okolnosti případu. Úspěch účastníka podle § 142 odst. 1 nebo 2 o. s. ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného úroku z prodlení. Okresní soud při posouzení úspěchu a neúspěchu zohlednil pouze jistinu a nepřihlédl k úroku z prodlení, které stěžovatelka požadovala. Tento procesní postup není správný. Krajský soud proto kapitalizoval stěžovatelkou požadovaný úrok z prodlení, tj. přepočítal jej a vyčíslil do příslušných částek k rozhodnému datu, a posléze jej zohlednil při výpočtu náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi.

Stěžovatelka zejména (a ve shrnutí) namítá, že napadený výrok trpí ústavněprávně kvalifikovanou vadou, kdy krajský soud jako soud odvolací v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 neuplatnil zákaz změny k horšímu v civilním sporném řízení. Podle stěžovatelky bylo na místě aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, že se náklady řízení počítají též z úroků z prodlení. Podle stěžovatelky by výsledný postup byl možný v situaci, kdy by se úroků domáhala samostatnou žalobou, nikoliv v situaci, kdy se jich domáhala spolu s jistinou.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně je toto rozhodování nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113)].

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) a ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Zásah Ústavního soudu je proto na místě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami [viz k tomu nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].

Rozhodování o nákladech řízení je však také nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty práva na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení. Z hlediska ústavních kautel hlavy páté Listiny může náhrada nákladů řízení nabýt ústavněprávního významu například tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného právního předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle či svévole, nebo bylo-li rozhodováno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Takové pochybení však v nyní posuzované věci zjištěno nebylo.

Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 (N 175/58 SbNU 529), je- li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle § 142 o. s. ř. zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Nezohlednění těchto parametrů při rozhodování obecných soudů v otázce nákladů řízení představuje porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Shodně stanoví i judikatura Nejvyššího soudu, která na citovaný nález opakovaně navázala (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1492/2017, a ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. 33 Cdo 1357/2017, či ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), přičemž v posledně citovaném rozsudku Nejvyšší soud explicitně přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů podle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Argumentace stěžovatelky, že se nález uplatní pouze v případě, kdy by se úroků domáhala samostatnou žalobou, judikatuře neodpovídá.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. není obecnou povinností soudu, avšak jsou-li splněny předpoklady tohoto ustanovení, jeho aplikace je plně namístě a případná odchylka od pravidel zakotvených v uvedeném ustanovení musí být náležitě odůvodněna. V opačném případě by mohlo dojít k odepření spravedlnosti, k tomu však v posuzované věci nedošlo. Kromě případů, kdy rozsah neúspěchu účastníka ve sporu v porovnání s jeho úspěchem je jen nepatrný, přichází aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. v úvahu tehdy, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku či na úvaze soudu, a uplatní se pouze tam, kde základ nároku je dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. V nyní posuzované věci neúspěch stěžovatelky nebyl způsoben pouze tím, že byla zamítnuta žaloba z důvodu požadované výše plnění, která závisela na znaleckém posudku, nýbrž i dalšími důvody: V části řízení (jistina a úrok z prodlení) vzala stěžovatelka žalobu zpět; důvodem částečného zpětvzetí žaloby bylo rozhodnutí stěžovatelky nepožadovat po vedlejším účastníkovi plnění za určitou dobu. V části řízení (úrok z prodlení) byla žaloba odmítnuta, neboť stěžovatelka přes výzvu okresního soudu nebyla schopna odstranit vady žaloby. V části řízení (úrok z prodlení) byla žaloba částečně zamítnuta, neboť stěžovatelka požadovala úrok z prodlení za dobu, za kterou jí na toto příslušenství nevznikl nárok.

Jestliže se stěžovatelka dovolává závěrů nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 (tedy zákazu reformationis in peius v civilním sporném řízení), pomíjí, že sjednocujícím stanoviskem pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.), Ústavní soud toto rozhodnutí zákonem předvídaným způsobem překonal a vyjasnil, že změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny tím (bez dalšího) neporuší. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.