III.ÚS 1299/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1299/25 ze dne 13. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Kyzlinkové, zastoupené Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti výroku IV. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2025 č. j. 13 Co 198/2024-723, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Maximilianosa Georgakopoulosa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného výroku soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že se stěžovatelka žalobou, podanou k Okresnímu soudu Brno-venkov (dále také "okresní soud") dne 2. 6. 2017, ve znění změn a částečných zpětvzetí žaloby, domáhala po žalovaném vedlejším účastníkovi zaplacení částky 716 482,77 Kč s úrokem z prodlení. Jistina představovala peněžitou náhradu za užívání pozemků, které měl vedlejší účastník bez právního důvodu užívat v období mezi lety 2015 až 2019. 3. O jistině bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 18. 12. 2020 č. j. 4 C 136/2017-246, ve znění usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 2. 2021 č. j. 4 C 136/2017-262, a ve znění usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 2. 2021 č. j. 4 C 136/2017-270, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2022 č. j. 4 C 136/2017-344, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2022 č. j. 13 Co 116/2021-551. 4. Pro řízení před Ústavním soudem je podstatné až následující rozhodnutí okresního soudu, v němž rozhodoval již jen o úrocích z prodlení a nákladech řízení. Okresní soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2024 č. j. 4 C 136/2017-702 ve výroku I. odmítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném vedlejším účastníkovi zaplacení úroku z prodlení ve výši: 8,05 % ročně z částky 15 588,05 Kč od 22. 12. 2016 do 31. 12. 2016; 8,05 % ročně z částky 365 301,97 Kč od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017; 10,25 % ročně z částky 531 650,77 Kč od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018; 10,25 % ročně z částky 716 482,77 Kč od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019. Ve výroku II. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce: úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 248 300,40 Kč od 10. 11. 2018 do zaplacení; a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 80 222 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení. Ve výroku III. zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení úroku z prodlení ve výši: 8,05 % ročně z částky 80 845,52 Kč od 22. 12. 2016 do 31. 12. 2016; 8,05 % ročně z částky 215 588,05 Kč od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017; 10,25 % ročně z částky 365 301,97 Kč od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018; 10,25 % ročně z částky 531 650,77 Kč od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019; a 10,25 % ročně z částky 716 482,77 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení. Konečně ve výroku IV. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 22 311 Kč. 5. Stěžovatelka podala proti citovanému rozsudku okresního soudu ze dne 14. 5. 2024 (týkajícímu se úroků z prodlení) odvolání. Namítla, že okresní soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl nesprávně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Správně měl rozhodnout podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat stěžovatelce plnou náhradu nákladů řízení, neboť výše plnění záležela na znaleckém posudku. Navrhla, aby byl výrok IV. rozsudku soudu okresního soudu změněn a stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení, jejíž výši blíže nevyčíslila. Pro řízení před Ústavním soudem je podstatné, že napadeným výrokem IV. Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku IV. tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 152 600,45 Kč k rukám zástupkyně vedlejšího účastníka ve třídenní pariční lhůtě. 6. Krajský soud v Brně (dále také "krajský soud") v napadeném usnesení osvětlil, že pro stěžovatelkou požadovaný postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ani podle odvolacího soudu nebyly dány důvody. Okresní soud své rozhodnutí v tomto ohledu založil na plně přezkoumatelných závěrech. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení peněžité náhrady podle § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Její úspěch v řízení byl pouze částečný. Stěžejní pro posouzení, zda lze o náhradě nákladů řízení rozhodovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2170/2014, ze dne 8. 9. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1280/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 3306/2015). 7. Dále se krajský soud věnoval důvodům, proč bylo třeba rozhodnutí okresního soudu napadeným výrokem korigovat. Rozhodnutí, zda aplikovat § 142 odst. 2 nebo § 142 odst. 3 o. s. ř. nelze učinit výhradně ve vztahu k jistině. Je třeba zohlednit též i požadovaný úrok z prodlení s ohledem na jeho výši. Na neúspěchu stěžovatelky se velmi významně podílel její neúspěch, který nespočíval v zamítnutí žaloby z důvodu, že výše plnění závisela na znaleckém posudku. Nebylo by proto spravedlivé, aby bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (a stěžovatelce byla přiznána plná náhrada nákladů řízení), namísto postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu shodně plyne, že poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech a brát zřetel na konkrétní okolnosti případu. Úspěch účastníka podle § 142 odst. 1 nebo 2 o. s. ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného úroku z prodlení. Okresní soud při posouzení úspěchu a neúspěchu zohlednil pouze jistinu a nepřihlédl k úroku z prodlení, které stěžovatelka požadovala. Tento procesní postup není správný. Krajský soud proto kapitalizoval stěžovatelkou požadovaný úrok z prodlení, tj. přepočítal jej a vyčíslil do příslušných částek k rozhodnému datu, a posléze jej zohlednil při výpočtu náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka zejména (a ve shrnutí) namítá, že napadený výrok trpí ústavněprávně kvalifikovanou vadou, kdy krajský soud jako soud odvolací v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 neuplatnil zákaz změny k horšímu v civilním sporném řízení. Podle stěžovatelky bylo na místě aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, že se náklady řízení počítají též z úroků z prodlení. Podle stěžovatelky by výsledný postup byl možný v situaci, kdy by se úroků domáhala samostatnou žalobou, nikoliv v situaci, kdy se jich domáhala spolu s jistinou. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy s