III.ÚS 1336/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1336/18 ze dne 8. 1. 2019 N 5/92 SbNU 38 Priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Scania Finance Czech Republic, spol. s r. o., sídlem Sobínská 186, Chrášťany, zastoupené Mgr. Janem Radoněm, advokátem, sídlem Kostelní 364/26, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018 sp. zn. 20 Cdo 5905/2017, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 12 Co 24/2017-28 a usnesení soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, ze dne 3. ledna 2017 č. j. 150 EX 2212/16-9, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018 sp. zn. 20 Cdo 5905/2017, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 12 Co 24/2017-28 a usnesením soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, ze dne 3. ledna 2017 č. j. 150 EX 2212/16-9 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018 sp. zn. 20 Cdo 5905/2017, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 12 Co 24/2017-28 a usnesení soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, ze dne 3. ledna 2017 č. j. 150 EX 2212/16-9 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Soudní exekutor JUDr. Ing. Petr Kučera (dále jen "soudní exekutor") usnesením ze dne 3. 1. 2017 č. j. 150 EX 2212/16-9 zamítl podle pokynu Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 12. 2016 č. j. 25 EXE 636/2016-19 návrh stěžovatelky (oprávněné) na nařízení exekuce proti vedlejšímu účastníkovi řízení (povinnému) podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Martina Doubravy ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 0082014 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu byla skutečnost, že rozhodčí doložka, o kterou se opíral rozhodčí nález, který byl exekučním titulem, nebyla platně sjednána, neboť neobsahovala transparentní pravidla pro určení rozhodce [srov. § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení")]. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 9. 2017 č. j. 12 Co 24/2017-28 rozhodnutí soudního exekutora potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud ve shodě se soudním exekutorem dospěl k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky jako celku. V posuzované rozhodčí doložce si strany stanovily, že spor bude rozhodovat jediný jmenovitě určený rozhodce (JUDr. Martin Doubrava), a pro případ, že by tento rozhodce nemohl spor rozhodnout, bylo určeno, že rozhodce vybere stěžovatelka ze seznamu rozhodců vedeného při České leasingové a finanční asociaci. Byť nakonec spor rozhodoval v souladu s rozhodčí doložkou rozhodce JUDr. Martin Doubrava, přesto považoval krajský soud rozhodčí doložku za neplatnou jako celek [srov. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "obč. zák.")]. Zdůraznil, že platnost rozhodčí doložky nelze posuzovat z pohledu stavu fakticky nastalého po jejím uzavření, ale z hlediska komplexního hodnocení kvality nastavených pravidel, podle nichž se má případné rozhodčí řízení uskutečňovat. Jestliže rozhodčí doložka obsahuje ujednání o způsobu určení rozhodce, která jsou neakceptovatelná, znamená to podle krajského soudu, že pravidla pro výběr rozhodce byla nastavena takovým způsobem, že ve svém komplexu od samého počátku nezajišťují rovné postavení účastníků (slovy krajského soudu: "má se hrát podle pravidel, která nejsou v okamžiku jejich přijetí pro všechny stejná"). Důsledkem této skutečnosti je potom neplatnost rozhodčí doložky jako celku. 4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 20 Cdo 5905/2017 odmítnuto jako nepřípustné. Rozhodnutí krajského soudu bylo v otázce, zda rozhodčí doložku, podle níž pro případ, že výslovně jmenovaný rozhodce nebude moci pro jakoukoliv překážku předmětný spor rozhodnout, nastupuje náhradní způsob určení rozhodce, na základě kterého rozhodce vybere žalující strana ze seznamu rozhodců vedeného při České leasingové a finanční asociaci, tzn. při právnické osobě, která není stálým rozhodčím soudem, je nutno považovat za neplatnou jako celek, přičemž okolnost, že o sporu účastníků rozhodl v rozhodčí doložce jimi určený rozhodce, je nerozhodná, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3882/2017 či ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 20 Cdo 5647/2015) a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a opakuje argumentaci, kterou uplatňovala již v řízení před obecnými soudy. Hlavní argumentační linie stěžovatelky vychází z toho, že rozhodoval-li spor rozhodce určený v souladu se zákonem i judikaturou (tedy transparentním způsobem), nemůže být v této části rozhodčí doložka neplatná (byť by alternativní určení rozhodce s právními předpisy v souladu nebylo). Nenastoupilo-li alternativní určení rozhodce, není důvod sankcionovat neplatností rozhodčí doložku jako celek. Poukazuje na to, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou pouze tato část (srov. § 41 obč. zák.). Rovněž zdůrazňuje, že v době uzavírání rozhodčí doložky (v roce 2010) se na otázku platnosti rozhodčích doložek nahlíželo odlišně (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2282/2008) a tato rozhodovací praxe byla změněna až v souvislosti s usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Argumentaci krajského soudu, že částečná neplatnost rozhodčí doložky od samotného počátku nezajišťuje rovné postavení účastníků řízení, považuje za nelogickou. Stěžovatelka uzavírá, že ve věci rozhodující soudy nerespektovaly princip vázanosti soudu zákonem. Omezení soukromoprávních vztahů přitom nestanovil zákonodárce, nýbrž se tak dělo cestou soudcovského dotváření práva. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení. 7. Nejvyšší soud ve vyjádření vyslovil přesvědčení, že svým rozhodnutím nebo postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, neboť rozhodl v souladu se svojí ustálenou judikaturou. 8. Krajský soud uvedl, že výhrady stěžovatelky nepovažuje za důvodné, a plně setrval na závěrech, které jsou obsaženy v jeho rozhodnutí. 9. Soudní exekutor možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil. 10. Vedlejší účastník řízení se svého postavení pro řízení před Ústavním soudem vzdal. 11. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je k případné replice stěžovatelce. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti vyšel z toho, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), nepřísluší výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, a nerespektují tak hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České rep