III.ÚS 1363/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1363/14 ze dne 3. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Motor Lučina spol. s r. o., se sídlem ve Starém Městě, Jamnická 116, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 26. 2. 2014 č. j. 3 KZT 96/2013-143 a usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku - Místku ze dne 28. 1. 2014 č. j. ZT 11/2013-260, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 80 a čl. 81 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku - Místku shora uvedeným usnesením s poukazem na § 45 odst. 2 tr. řádu per analogiam rozhodla tak, že se ustanovuje poškozené - stěžovatelce pro potřeby trestního řízení k výkonu práv poškozeného jako opatrovník JUDr. Josef Zubek, advokát se sídlem v Třinci, 1. Máje 398. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatelky (zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem) proti tomuto rozhodnutí zamítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obě státní zastupitelství porušila zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí tím, že aplikovala § 45 odst. 2 tr. řádu per analogiam. Již se zřetelem k úpravě obsažené v § 165 odst. 2 a § 486 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, resp. v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, není možné postupovat per analogiím, a už vůbec nelze per analogiam dojít k závěru, že by opatrovníka mělo v takových situacích ustanovit státní zastupitelství. Pokud policejní orgán a státní zastupitelství zvažovalo vhodnost jmenování opatrovníka, pak mělo být iniciováno řízení dle § 165 odst. 2 obč. zák., a o věci měl rozhodovat soud jako nestranný a nezávislý orgán, nikoliv státní zastupitelství, které tuto pravomoc z Ústavy v daném případě nemá, byť by ji mít chtělo. Stěžovatelka odkazuje na usnesení ze dne 13. 11. 2013 č. j. 3 Tdo 1117/2013-16, kde Nejvyšší soud uvádí, že " ... soud rozhodující o náhradě škody v tzv. adhezním řízení, které je nedílnou součástí řízení trestního, je vázán předpisy jiné povahy než trestní pouze v oblasti hmotného práva (např. občanský zákoník, obchodní zákoník, zákoník práce apod.), ale zásadně nemůže použít při svém rozhodování jiný procesní předpis, a to ani analogicky. Trestní řízení lze tedy konat pouze podle trestního řádu a analogie s občanským soudním řádem je nepřípustná", a připomíná dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. 11 Tdo 329/2008. Stěžovatelka je přesvědčena, že opatrovník jí byl ustanoven účelově, a vyslovuje podezření, že byl dozorovým státním zastupitelstvím ustanoven nikoliv s tím, aby hájil zájmy a plnil její vůli jako poškozené, nýbrž aby hájil zájmy a plnil vůli policejního orgánu, což je neakceptovatelné. V této věci zcela absentuje veřejný zájem na takovém postupu a naopak zde dochází k hrubému zásahu do autonomie její vůle a jejích základních práv a svobod. Regulérního zmocněnce JUDr. Tomáše Sokola přitom orgány činné v trestním řízení procesně ignorují; stěžovatelka objasňuje kontext trestní věci, kdy ji ředitel Bc. Richard Zachník okrádal mj. za pomoci zakládání fiktivních faktur za neuskutečněné dodávky do účetnictví společnosti, přičemž ke své obhajobě nepravdivě uváděl, že následně tyto peněžní prostředky s vědomím jejích jednatelů v hotovosti vracel do tzv. černé pokladny. Její jednatelé popírají, že by o těchto nelegálních transakcích věděli, a ona podala proti vyšetřovatelce a dozorové státní zástupkyni i trestní oznámení. Stěžovatelka též popisuje svoji vlastnickou strukturu a dovozuje, že oponované konstrukce státního zastupitelství postrádají oporu v ekonomických souvislostech, a jsou nadto svévolným omezením jejích procesních práv (jmenovitě se odvolává na § 45a, § 50, § 51, § 62 odst. 2, § 65 odst. 1 tr. řádu). Odkaz na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 2/2009 neobstojí, neboť je pouhým interním stanoviskem nezpůsobilým derogovat zákonné normy, nadto bylo vydáno před úpravou účinnou ode dne 1. 1. 2014. Stěžovatelka též připomíná, že ani vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, resp. její § 9 odst. 5, nepočítá s ustanovením opatrovníka právnické osobě státním zastupitelstvím, a v doplnění ústavní stížnosti upozornila na e-mailovou komunikaci mezi policejním orgánem a JUDr. Zubkem, který byl následně ustanoven opatrovníkem. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je třeba zdůraznit, že zasahování do jejich rozhodování v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05). Zdrženlivost v zásazích proti usnesením vydaným v přípravném řízení tak Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce předmětná rozhodnutí ve smyslu jejich opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. V kontextu ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 345/2003, 5 Tdo 1312/2007 11 Tdo 329/2008-I.) se patří předeslat, že trestní řád použití analogie připouští, dokonce se na použití tohoto právního institutu na mnoha místech sám odvolává (srov. např. § 138, § 206 odst. 3, 4, resp. § 235 odst. 2, apod.). Tento závěr - týkající se trestního práva procesního - nikterak nekoliduje s čl. 7 Úmluvy, resp. čl. 39 Listiny, podle nichž pouze zákon může určovat, co je trestným činem, a stanovit trest (nullum crimen, nulla poena sine lege), a trestní právo hmotné - vskutku - nesmí být aplikováno extenzivním způsobem v neprospěch obviněného, především prostřednictvím analogie. Současně existují z použití analogie v trestním právu procesním výjimky, zejména tam, kde z povahy konkrétního ustanovení vyplývá její nepřípustnost (resp. zákaz). To platí jednak pro všechna ustanovení, která umožňují zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických osob a rovněž v případech, kde trestní řád obsahuje taxativní výčet případů, na které se má konkrétní ustanovení aplikovat. Použití analogie, která je v trestním právu procesním jinak přípustná, je vyloučeno mj. v případech, kdy zákonná úprava výslovně a jasně stanoví pravidla aplikace určitého ustanovení tak, že nezůstává žádný prosto