Ústavní soud III.ÚS 1374/21

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatelů Bc. Ladislava Regnarda a Terezie Regnardové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 23 Cdo 436/2021-213, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Dne 24. 5. 2021 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako "ústavní stížnost" a současně též "žádost o prodloužení lhůty a přerušení řízení", z něhož však není zcela zřejmé, proti čemu přesně směřuje a s jakou argumentací; z kontextu lze dovodit, že stěžovatelé požadují změnu zákonné úpravy tak, aby v soudních řízeních nebylo vyžadováno právní zastoupení.

Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů); zejména není patrno, čeho se stěžovatelé v tomto řízení domáhají, neobsahuje ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelé nejsou zastoupeni advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona). K ústavní stížnosti nebylo rovněž doloženo ani (případné) napadené rozhodnutí (§ 72 odst. 6 cit. zákona).

Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.

V nyní posuzovaném případě nicméně Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovatelům (společně či jednotlivě) dostalo opakovaně v mnoha řízeních. Na tyto výzvy však stěžovatelé nereagovali tak, že by vytčené vady odstranili, a proto musely být podané ústavní stížnosti odmítnuty pro nesplnění podmínek řízení, a tedy jako věcně neprojednatelné.

Stěžovatelé byli v minulosti rovněž mnohokrát poučeni o okolnosti, že Ústavní soud není oprávněn stěžovatelům ustanovit zástupce. Navzdory této okolnosti stěžovatelé ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato další ústavní stížnost byla věcně projednatelná, tzn. např. nedoložili, že by vyslyšeli dřívější výzvy zdejšího soudu a před podáním návrhu požádali o určení právního zástupce Českou advokátní komoru.

Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožným stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2021

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj