Ústavní soud III.ÚS 1450/24

Výše označení stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se návrhem u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") domáhala částečného zastavení exekuce v rozsahu, v němž je exekuce vedena vůči majetku ve společném jmění stěžovatelů a dále se domáhala zastavení exekuce zcela pro vady v exekučním titulu. Okresní soud návrhy zamítl, neboť s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu posoudil, zda lze exekuci vést postižením majetku ve společném jmění stěžovatelů podle právního předpisu účinného k datu vzniku závazku, tedy podpisu směnky dne 14. 9. 2006. Vycházel z ustanovení § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."), s tím, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení § 732 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Okresní soud dále konstatoval, že s neexistencí exekučního titulu se již vypořádal ve věci dříve vydaném usnesení ze dne 10. 4. 2018 č. j. 53 EXE 2031/2014-197, potvrzené usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2019 č. j. 26 Co 268/2018-228.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil, přičemž aproboval závěry okresního soudu. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelé namítají, že exekuce je vedena na základě materiálně nevykonatelného exekučního titulu, neboť návrh na vydání směnečného platebního rozkazu ze strany vedlejšího účastníka řízení trpěl vadou spočívající v nesprávném označení data narození vedlejšího účastníka řízení. Dále namítají, že exekuci prodejem nemovitých věcí ve společném jmění manželů uvedených v exekučním příkazu nelze provést, neboť je majetek ve společném jmění manželů postihován ve větším rozsahu, než stanoví zvláštní právní předpis. Stěžovatelka navíc tvrdí, že nedala souhlas k uzavření závazku a povinnosti, z něhož jsou vymáhány, rozsah tohoto závazku přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují námitky uplatněné již v předchozích řízeních, které byly obecnými soudy řádně vypořádány. Námitkou materiálně (ne)vykonatelného titulu se Ústavní soud již zabýval v ústavní stížnosti stěžovatele pod sp. zn. IV. ÚS 4060/19, kterou usnesením ze dne 11. 2. 2020 pro neopodstatněnost odmítl. Z důvodu stručnosti na něj Ústavní soud odkazuje a konstatuje, že námitky týkající se neoprávněnosti vedené exekuce a s tím spojené rozhodování v nalézacím řízení nejsou opodstatněné, neboť v exekučním řízení nelze až na výjimky (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 a ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1486/20) přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, přičemž jeho obsahem je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24., a ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 871/11 (N 15/64 SbNU 155)].

Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s výkladem podústavního práva; konkrétně s tím, zda na nyní projednávaný případ měla být v intencích ustanovení § 3028 odst. 2 občanského zákoníku použita nová nebo předchozí zákonná úprava a domáhají se aplikace nové právní úpravy, konkrétně § 732 občanského zákoníku. K tomu Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není výklad podústavního práva a ani sjednocování jeho výkladu, jelikož tento úkol primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. zejména § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů). Ústavní intenzity by věc mohla dosáhnout toliko v případě, kdy by způsobem zvoleného výkladu a aplikace podústavního práva došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, tzn. jednalo by se o zcela excesivní vybočení z dikce či smyslu aplikované zákonné normy. Nic takového Ústavní v daném případě neshledal.

V posuzované exekuci jsou vymáhána práva ze směnky vystavené stěžovatelem dne 14. 9. 2006. Obecné soudy aplikovaly na postižení nemovitého majetku ve společném jmění manželů právní předpis účinný v době vzniku závazku, tedy o. z. a § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 396/2012 Sb. Soudy dovodily, že v rozhodné době bylo možno vést exekuci na majetek ve společném jmění manželů i tehdy, byl-li vymáhán závazek, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, přičemž se zabývaly také posouzením zákonných důvodu pro vyloučení majetku z exekuce podle § 267 o. s. ř., které však v dané věci neshledaly. Obecné soudy postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která je ustálena na tom, že následku uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství z majetku ve společném jmění manželů je vystaveno jakékoliv společné jmění v režimu do 31. 12. 2013. Podle § 732 občanského zákoníku lze postupovat pouze při vymáhání povinností odvíjejících se od závazku založeného po datu účinnosti zákona, tj. po 1. 1. 2014.

Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami, podloženými důkazy, se obecné soudy zabývaly, a z jakých důvodů považovaly stěžovateli požadované zastavení exekuce za nedůvodné.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.