III.ÚS 1501/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1501/19 ze dne 3. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ondřeje Kropáčka a Mgr. Vlasty Kropáčkové, zastoupených JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2019 č. j. 20 Cdo 205/2018-444, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2017 č. j. 51 Co 435/2016-227 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. září 2016 č. j. 148 EXE 4023/2014-87, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BAXANIN HOLDINGS LTD., sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 1. 2015 č. j. 148 EXE 4023/2014-16 byl Mgr. David Koncz, soudní exekutor Exekutorského úřadu Cheb (dále jen "exekutor"), pověřen k vedení exekuce podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 6. 2009 č. j. 13 Cm 204/2009-13, resp. k uspokojení pohledávky ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím, ve prospěch vedlejší účastnice (v době rozhodování obvodního soudu oprávněné OCU MANAGEMENT LTD, sídlem 16 John Kennedy Avenue, 2nd floor 2, Nicosia, Kypr), proti obchodní korporaci YUKI POLAND s. r. o., sídlem Kotlaska 64/5, Praha 8 - Libeň, a stěžovateli jako povinným, za účasti stěžovatelky jako manželky povinného. 3. Dne 17. 2. 2015 navrhl stěžovatel zastavení exekuce, a to z důvodu, že oprávněná nebyla aktivně legitimována, neboť nebyla nositelkou tvrzeného práva z důvodu, že na ni nepřešlo právo smlouvou o postoupení pohledávky a koupí směnky dne 16. 1. 2013. Stěžovatel tvrdil, že za právního předchůdce oprávněné nebyla smlouva řádně podepsána, podpis na listině nebyl v době postoupení ověřen a rovněž upozornil, že v okamžiku pozdějšího ověření podpisu podepisující osoby dne 15. 8. 2014 společnost již neexistovala, neboť zanikla dne 23. 4. 2013. Stěžovatelé rovněž podali návrh na odklad exekuce v rozsahu nařízeném exekučním příkazem exekutora č. 1 ze dne 3. 2. 2015 č. j. 074 EX 13182/14-030 a č. 2 ze dne 3. 2. 2015 č. j. 074 EX 13182/14-031, a to z důvodu podání vylučovací žaloby. 4. Výrokem I. usnesení obvodního soudu ze dne 15. 9. 2016 č. j. 148 EXE 4023/2014-87 bylo návrhu stěžovatelů vyhověno a exekuce v rozsahu uvedených exekučních příkazů odložena do pravomocného skončení řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 15 C 223/2016. Výrokem II. byl návrh stěžovatele zamítnut. Zamítavý výrok obvodní soud odůvodnil odkazem na usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2015 č. j. 17 Co 277/2015-232, z jehož obsahu vyplývalo, že stejnými námitkami stejných účastníků se zabýval již Okresní soud Praha-východ v řízení vedeném pod sp. zn. 17 E 2/2015 a krajský soud. V odkazovaném usnesení krajský soud dospěl k závěru, že právní předchůdce oprávněné byl ke dni podpisu smluv řádně zapsán v obchodním rejstříku Anglie a Walesu a k tomuto dni byla ředitelkou Jean Marea O´Tool, jež podpis později uznala za vlastní. Skutečnost, že tak učinila až po zániku právního předchůdce, nepovažoval za podstatnou. 5. Proti II. výroku usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm nesouhlasil s pouhým odkazem na rozhodnutí jiných soudů, mimo jiné proto, že jejich předmětem bylo zřízení zástavního práva na stěžovatelčiných nemovitých věcech. Nesouhlasil rovněž s tím, že obvodní soud rozhodl bez nařízení jednání. Zopakoval tvrzení, že oprávněná není aktivně legitimována a že nebylo postaveno najisto, zda v době podpisu smluv právní předchůdce oprávněné existoval. Stěžovatel rovněž požadoval, aby oprávněná předložila směnku k prokázání svého práva. 6. Výrokem I. usnesení městského soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 51 Co 435/2016-227 byl II. výrok usnesení obvodního soudu potvrzen. Výrokem II. usnesení městského soudu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 350 Kč. Městský soud v prvé řadě souhlasil se stěžovatelovou námitkou, že v posuzované věci mělo být nařízeno jednání, nicméně jeho provedením v odvolacím řízení tento nedostatek zhojil. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že k podpisu smluv došlo dne 7. 1. 2013 a 16. 1. 2013, přičemž ředitelka právního předchůdce oprávněné uznala svůj podpis za vlastní dne 15. 8. 2014. Z dokazování rovněž vyplynulo, že právní předchůdce oprávněné zanikl dne 23. 4. 2013. Tvrdil-li stěžovatel, že právní předchůdce oprávněné zanikl k dřívějšímu dni, bylo podle městského soudu na něm, aby svá tvrzení prokázal. Městský soud se rovněž soustředil na stěžovatelův požadavek, aby oprávněná předložila směnku, kdy uvedl, že přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem neprokazují indosamenty na směnce, ale pouze listiny vydané nebo ověřené státním orgánem. 7. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání, v němž vymezil otázky vztahující se k hlediskům přípustnosti vymezeným v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to, zda je oprávněný povinen i v exekučním řízení prokázat, že je i nadále majitelem směnky, zda si má soud při rozhodování otázek týkajících se cizího práva zjišťovat právní úpravu daného státu, zda se má povinnost zakotvená v § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), vztahovat i na prokázání existence původního věřitele podle cizího práva v okamžiku uzavření postupní smlouvy v době, kdy se vede řízení o dobrovolném rozpuštění tohoto věřitele, zda je přípustné, aby soud nezjišťoval úpravu cizího práva ke skutečnosti dispozice statutárního orgánu společnosti s majetkem v době podání žádosti o dobrovolný výmaz z rejstříků, zda je přípustné, aby soud bez znalosti cizího práva posuzoval platnost smlouvy o postoupení pohledávky, a zda se má soud v exekučním řízení zabývat existencí postupované pohledávky. 8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2019 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel v označených otázkách nevystihl přípustnost dovolání. Zdůraznil zejména, že stěžovatel nijak neuvedl, v čem spatřuje pochybení městského soudu při použití nebo výkladu cizích právních předpisů. Připomněl také, že stěžovatel prostřednictvím svých námitek vytýká vadné hodnocení důkazů, což však nespadá pod dovolací důvody vymezené ustanovením § 241a o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelů 9. Stěžovatelé po stručné rekapitulaci průběhu řízení v ústavní stížnosti uvádějí, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jejich právní argumentací a své výsledné právní závěry řádně nezdůvodnily, resp. že jejich odůvodnění je formalistické, nedostatečné, zavádějící a nepřesvědčivé. 10. Stěžovatelé v prvé řadě uvádějí, že jim obecné soudy neposkytly ochranu ve smyslu zásady iura novit curia, kdy soud má znát při svém rozhodování nejen předpisy uveřejněné ve Sbírce zákonů, ale rovněž předpisy cizí. V řízení opakovaně žádali zjištění přesného obsahu cizího práva, avšak i přesto obecné soudy vycházely z formálních překladů a dospěly k chybnému výkladu. Stěžovatelé dále zdůrazňují, že v řízení požadovali předložení směnky k prokázání práva vedlejší účastnice, a to z důvodu, že směnečný platební rozkaz je povahy deklaratorní. 11. Z dalších tvrzení stěžovatelů, zejména popisujících okolnosti uzavírání smluv mezi oprávněnou a právním předchůdcem a průběh řízení před obecnými soudy, má vyplývat, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná. V této souvislosti uvádějí, že postupní smlouva byla uzavřena dne 16. 1. 2013, zatímco právní předchůdce oprávněné zanikl již dne 8. 1. 2013. Z toho důvodu nemohlo dojít k postoupení pohledávky. Stěžovatelé dále odkazují na právní úpravu obsaženou v § 1003 a násl. Companies Act, z nějž má vyplývat okamžik zániku právnické osoby a její omezení v dispozici s majetkem. Obecné soudy se podle nich měly soustředit i na tato ustanovení pro zjištění oprávněného subjek