III.ÚS 1531/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1531/19 ze dne 3. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Leopolda Uvíry, zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem náměstí Republiky 2/1, Opava, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2019 č. j. 11 Co 337/2018-300 a III. výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. srpna 2018 č. j. 37 C 85/2014-223, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a JUDr. Pavla Lasáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 3. 2019 č. j. 11 Co 337/2018-300, kterým byl potvrzen III. výrok rozsudku Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 8. 2018 č. j. 37 C 85/2014-223, a dále zrušení tohoto výroku rozsudku okresního soudu, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 8. 2018 č. j. 37 C 85/2014-223 bylo zastaveno řízení v té části, ve které se stěžovatel jako žalobce domáhal zrušení kupní smlouvy ze dne 6. 3. 2014 uzavřené mezi vedlejším účastníkem jako žalovaným (kupujícím) a stěžovatelem (prodávajícím), týkající se ve II. výroku rozsudku označených pozemků (I. výrok), dále soud určil, že stěžovatel je vlastníkem předmětných pozemků, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Dále soud rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku stěžovateli (IV. výrok). 3. K III. výroku okresní soud uvedl, že o nákladech řízení rozhodoval podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), když každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch, stěžovatel byl úspěšný v části, ve které soud rozhodl o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků, vedlejší účastník pak v části, ve které bylo řízení zastaveno. Stěžovatel učinil předmětem řízení dva samostatné nároky a jeden z nich vzal zpět, aniž bylo možné konstatovat, že by k částečnému zpětvzetí žaloby došlo v důsledku chování vedlejšího účastníka a návrh byl podán důvodně. Protože s ohledem na to, co bylo předmětem řízení, není dobře možné stanovit kritérium pro poměrné rozdělení náhrady nákladů řízení, rozhodl okresní soud, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. 4. Proti II. výroku rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání a proti III. výroku podal odvolání stěžovatel. Rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 3. 2019 č. j. 11 Co 337/2018-300 byl rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. potvrzen (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 58 098 Kč (výrok II.). 5. Krajský soud ohledně napadeného III. výroku rozsudku okresního soudu dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil v žalobě dva samostatné nároky, a to nárok na zrušení předmětné kupní smlouvy v důsledku neúměrného zkrácení (§ 1793 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník") a nárok na určení stěžovatelova vlastnického práva v důsledku nicotné kupní smlouvy (§ 554 občanského zákoníku), popř. v důsledku absolutní neplatnosti upravené v § 588 občanského zákoníku pro porušení předkupního práva podle § 101 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud dovodil, že kdyby bylo vyhověno žalobě na zrušení kupní smlouvy pro neúměrné zkrácení, nemohlo by být zároveň vyhověno žalobě na určení vlastnického práva pro nicotnost právního jednání či jeho absolutní neplatnost, neboť tyto uplatněné nároky se navzájem vylučují. Krajský soud poukázal na to, že bylo na vůli stěžovatele, že se rozhodl uplatnit oba žalobní nároky, kdy každému z nich odpovídá zcela odlišné skutkové tvrzení, přičemž je nutno mít na zřeteli, že zrušit lze pouze tu smlouvu, která byla platně uzavřena. Jestliže vzal stěžovatel následně žalobu na zrušení kupní smlouvy zpět, v důsledku čehož bylo v tomto rozsahu řízení zastaveno, a předmětem řízení nadále zůstalo určení stěžovatelova vlastnického práva, dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel byl s jedním nárokem úspěšný a ohledně druhého nároku došlo k zastavení řízení pro jeho zpětvzetí. Zpětvzetí žaloby je však nutno posoudit ve vztahu k náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť stěžovatel svým procesním úkonem zavinil, že řízení muselo být zastaveno, aniž se domohl žalobou uplatněného nároku. S druhým nárokem stěžovatel procesně uspěl a žalobě na určení jeho vlastnického práva bylo vyhověno. Krajský soud uzavřel, že okresní soud proto správně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání, které směřovalo proti jeho meritorním výrokům (souběžně s dovoláním vedlejšího účastníka podal stěžovatel tuto ústavní stížnost). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019 č. j. 24 Cdo 2396/2019-351 bylo dovolání vedlejšího účastníka jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. odmítnuto (výrok I.) a dále byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady dovolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti vedlejšímu účastníkovi podal žalobu na zrušení kupní smlouvy (o převodu nemovitostí) pro neúměrné zkrácení spolu s určovací žalobou (že je vlastníkem dotčených nemovitostí). Současně podal na vedlejšího účastníka trestní oznámení. V této související trestní věci byl vedlejší účastník uznán vinným ze zločinu podvodu vůči stěžovateli, kterého se dopustil uvedenou kupní smlouvou. Tím bylo postaveno najisto, že předmětná kupní smlouva je nicotným právním jednáním v důsledku trestné činnosti vedlejšího účastníka. Stěžovatel proto vzal žalobu v části o zrušení smlouvy pro neúměrné zkrácení zpět, neboť předmět sporu tímto odpadl. V řízení o určení vlastnictví k nemovitostem byl stěžovatel zcela úspěšným. Přesto obecné soudy přistoupily k věci přísně formalisticky a nespravedlivě, když dovodily, že stěžovatel byl jako žalobce sice úspěšný v řízení o určení vlastnictví, nicméně v řízení o zrušení smlouvy pro neúměrné zkrácení vzal žalobu zpět a tudíž zapříčinil v této části zastavení řízení. Stěžovatel vzal žalobu o neúměrném zkrácení zpět jen proto, že odpadl předmět sporu, neboť se prokázalo, že smlouva je nicotná z důvodu spáchání trestného činu. Stěžovatel dovozuje, že jelikož byl úspěšný v určovací žalobě k předmětným nemovitostem, byl v řízení zcela úspěšným. Soudy však nepřiznaly stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení ani v části řízení o určení vlastnictví. Stěžovatel namítá, že soudy se ve svých rozhodnutích již nezabývaly otázkou, proč muselo dojít ke zpětvzetí žaloby pro neúměrné zkrácení stěžovatelem. Stěžovatel jako žalobce nezavinil, že řízení muselo být zastaveno. Řízení bylo v této části zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby, když předmět sporu odpadl, neboť bylo v průběhu řízení zjištěno, že smlouva je nicotnou z důvodu trestné činnosti vedlejšího účastníka. Soudy tak nesprávně postupovaly podle § 146 odst. 2 o. s. ř. místo obecné úpravy v § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aniž by bylo dáno zavinění stěžovatele jako žalobce. 8. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud se opakovaně vyslovil, že pravidla týkající se náhrady nákladů řízení v souvislosti se zpětvzetím žaloby je třeba posuzovat v širších souvislostech a s respektem k požadavku na zachování základních principů spravedlnosti. Soudy neměly při nalézání práva postupovat ryze formalisticky, mechanicky, ale měly respektovat individuální rozměr případu stěžovatele, který se důsledkem trestné činnosti vedlejšího účastníka stal obětí této činnosti. Stěžovatel poukazuje na to, že náhrada nákladů řízení, o kterou byl stěžovatel zkrácen obecnými soudy, přitom představuje částku 344 482 Kč a znamená tak významný zásah do jeho ekonomické a sociální sféry a je současně extrémním vybočením z pravidel pro použití náhrady nákladů řízení. Výklad a použití zákonných norem obecnými soudy je tak v extrémním rozporu se spravedlností. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3375/17 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) a namítá, že ačkoli na uvedený nález v řízení před soudy poukazoval, ty k němu nepřihlédly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ním nevypořádaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní