III.ÚS 1552/22

Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, potvrdil krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem nyní napadený rozsudek okresního soudu, a to ve výroku II. [jímž byl mj. nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu blíže specifikovaných pozemků a spoluvlastnických podílů na rovněž blíže specifikovaných pozemcích], s tím, že tento výrok krajský soud doplnil o konstatování, že výše restitučního nároku žalobkyně uspokojovaného vydáním náhradních pozemků činí 727 591,40 Kč a že nedílnou součástí rozsudku jsou tam označené geometrické plány; současně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku pod bodem III. o náhradě nákladů řízení (to vše výrokem I. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením odmítl, neboť nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Současně rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení.

Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy svévolně vyložily a použily ustanovení zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a občanského soudního řádu, když nerespektovaly jejich kogentní ustanovení a zatížily své právní posouzení extrémní nespravedlností na úkor stěžovatelky ohledně převodu náhradních pozemků, parc. č. X1 v k. ú. Jevany a parc. č. X2 a X3 v k. ú. Vlkančice (dále jen "předmětné pozemky") na vedlejší účastnici.

Stěžovatelka upozorňuje na probíhající vnitrostátní spor mezi Nadací knížete Lichtenštejna a Hansem Adamem II., knížetem z Lichtenštejna coby žalobci na straně jedné a stěžovatelkou a dalšími žalovanými na straně druhé, o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům a o jejich vyklizení; v době podání ústavní stížnosti byl tento spor již předmětem řízení o ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 657/22 (zahájen byl u Okresního v Kolíně pod sp. zn. 19 C 318/2018). Současně probíhá u Evropského soudu pro lidská práva řízení o mezistátní stížnosti Lichtenštejnska proti České republice pro nevrácení odňatého majetku (včetně předmětných pozemků) šlechtickému rodu Lichtenštejnů (stížnost č. 35738/20, podána dne 19. 8. 2020; na tuto stížnost reagovala Česká republika stanoviskem ze dne 23. 7. 2021).

Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů, které navzdory dotčení předmětných pozemků zmíněným mezistátním a vnitrostátním sporem dospěly v napadených rozhodnutích k závěru, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na vedlejší účastnici jako náhrada za pozemky odňaté, leč nevydané její právní předchůdkyni. Stěžovatelka nesouhlasí s Nejvyšším soudem, který se sice meritorně zabýval existencí mezistátní stížnosti, avšak dospěl k závěru, že skutečnost, že existenci mezistátní stížnosti nezohlednil odvolací soud, nemůže otevřít meritorní přezkum dovolání. Stěžovatelka přitom upozorňuje, že Nejvyšší soud navzdory své znalosti z úřední činnosti nezohlednil ani podanou ústavní stížnost lichtenštejnských subjektů vedenou pod sp. zn. II. ÚS 657/22.

Nesprávnost postupu obecných soudů stěžovatelka dokládá četnou judikaturou Nejvyššího soudu, která se vztahuje k otázce převoditelnosti pozemků jako pozemků náhradních, a poukazuje na z této judikatury vyplývající důraz na ochranu práv třetích osob, vůči právě takovým pozemkům.

K porušení ústavního pořádku došlo dle stěžovatelky tím, že soudy vyložily podústavní právo způsobem, který jim umožnil posoudit probíhající soudní spory jak vnitrostátní (navzdory probíhajícím řízením o opravných prostředcích), tak i mezistátní, jako irelevantní z hlediska převoditelnosti předmětných pozemků. Důsledkem toho, že se dle stěžovatelky obecné soudy řádně nezabývaly dopadem souběžných "lichtenštejnských" sporů a posoudily pozemky parc. č. X1 v k. ú. Jevany a parc. č. X2 a X3 v k. ú. Vlkančice jako převoditelné a následně je i na vedlejší účastnici svými rozsudky převedly, porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud neshledal.

Podmínky pro uspokojování nároků na převod náhradního pozemku stanoví § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), nicméně v případě liknavého, svévolného a diskriminačního postupu Pozemkového fondu, v důsledku něhož se oprávněná osoba nemohla dlouhodobě domoci svých práv, Ústavní soud i Nejvyšší soud zaujaly stanovisko [viz např. nález ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 125/10 (N 180/58 SbNU 579)], že takováto osoba se může úspěšně domáhat uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. To však logicky za předpokladu, že by byla splněna podmínka plynoucí z § 11a zákona o půdě, tedy že by takový pozemek byl "zařaditelný" do veřejné nabídky. Tento výklad dle Ústavního soudu koresponduje s vůlí zákonodárce (vycházející z veřejného zájmu, případně ochrany práv či oprávněných zájmů třetích osob) uspokojovat nároky na převod náhradního pozemku jen takovými pozemky, které jsou pro tento účel "vhodné".

Samotné posouzení, zda v tom kterém případě jde o "vhodný pozemek", je věcí obecné justice, která tak činí s ohledem na konkrétní okolnosti případu, a Ústavní soud by do něho mohl zasáhnout pouze za předpokladu, že by příslušné závěry nebyly náležitě odůvodněny, a dané rozhodování by tak neslo známky zjevné libovůle, anebo by je z věcného hlediska bylo možné označit za "extrémní". To však Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil, a ani v tomto ohledu nebylo nic namítáno (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1973/19).

Z obsahu napadených rozhodnutí je přitom zjevné, že námitkami převoditelnosti pozemků se obecné soudy dostatečným způsobem zabývaly a jejich závěry, ať už šlo o vydání spoluvlastnických podílů k pozemkům, vydání oddělených částí pozemků či o vydání pozemků, jichž se týkalo již skončené řízení na určení vlastnického práva k nim a jejich vyklizení, přitom nelze považovat za extrémní či za projev libovůle. Současně, je-li stěžovatelkou argumentováno řízením o ústavní stížnosti, kterou podali původní vlastníci dotčených pozemků, pak již nyní může Ústavní soud, který vyčkal na jeho skončení, pro úplnost konstatovat, že ani v tomto řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 657/22 ze dne 6. 4. 2023) nebyly nároky původních vlastníků potvrzeny. Ústavní soud nevidí rovněž ani protiústavní pochybení spočívající údajně v tom, že obecné soudy nevyčkaly rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Žádná taková povinnost se totiž z právního řádu (tím méně z ústavního pořádku) přímo nepodává.

Ústavní soud proto konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, krajského soudu ani soudu okresního neshledal nic podstatného, co by jim mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Nejvyšší soud řádně odůvodnil svůj závěr o odmítnutí dovolání pro nenaplnění podmínky přípustnosti, a upozornil, že je tímto také vyloučena možnost zabývat se domnělými vadami řízení. Postup Nejvyššího soudu je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný, odpovídající standardu nastavenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že se zcela ztotožňuje s obecnými soudy, které přístup stěžovatelky k řešení nároku vedlejší účastnice označily za liknavý a svévolný. O tom svědčí zejména chybné ocenění předmětného nároku, doba, po kterou stěžovatelka rozhodovala o jednotlivých částech restitučního nároku vedlejší účastnice, i opakované preferování úplatných převodů, jimž muselo být zabráněno dokonce i předběžným opatřením soudu. Především samotná stěžovatelka tedy zapříčinila, že se předmětem bezúplatného převodu mohly stát pozemky, které byly z jejího pohledu pro tento účel nevhodné.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.