III.ÚS 1581/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1581/25 ze dne 26. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Doleželem, advokátem, sídlem Zámečnická 87/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2025 č. j. 9 To 16/2025-252, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, Krajského státního zastupitelství v Brně a K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 12. 12. 2024 č. j. 2 T 115/2024-234 byla vedlejší účastnice (dále jen "odsouzená") uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustila tím, že dne 7. 2. 2024 ve 12:07 hodin u svého domu si řádně nezabezpečila svého psa, který stěžovatelku coby poštovní doručovatelku kousl do pravé ruky, a způsobil jí tak zranění, pro které byla hospitalizována od 7. 2. 2024 do 9. 2. 2024 v nemocnici, čímž jí znesnadnil obvyklý způsob života na dobu nejméně 5 týdnů. Za tento přečin byl odsouzené uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byly Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky se svým nárokem na náhradu škody ve výši 23 563 Kč a stěžovatelka se svým nárokem na náhradu škody či nemajetkové újmy ve výši 284 096 Kč odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku v rozsahu výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, odvolání, to však Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. II. Stěžovatelčina argumentace 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v trestním řízení jako poškozená uplatnila vůči odsouzené nároky na náhradu hmotné újmy, a to konkrétně cestovné do zdravotnických zařízení a zpět, náklady úplatných zdravotnických služeb, platby za léky a náklady jí vzniklé v souvislosti se zastoupením zvoleným zmocněncem, jakož i nároky na náhradu nemajetkové újmy, tj. bolestné, které bylo v průběhu trestního řízení pojišťovnou Kooperativa pojišťovna, Vienna Insurance Group, a. s., (dále jen "pojišťovna") vyplaceno, a dále odškodnění za ztížení společenského uplatnění, jež jí přiznáno nebylo. V adhezním řízení neuplatnila stěžovatelka nárok na náhradu ušlé mzdy po dobu pracovní neschopnosti, neboť ten jí přiznal a vyplatil její zaměstnavatel. Krajský ani okresní soud se podle stěžovatelky nezabývaly řádně každým z uplatněných nároků. 5. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces, když se nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami a rozhodnutí neodůvodnil dostatečně jasně. Nesouhlasí s tím, že ji okresní soud odkázal na občanskoprávní řízení, neboť její nároky měl posoudit kompletně a přímo v rámci trestního procesu. Podle stěžovatelky obecné soudy nesprávně zhodnotily důkazy, jestliže ignorovaly lékařský posudek MUDr. Evy Pourové, a místo něj se neoprávněně opřely o znalecký posudek MUDr. Svatavy Duchaňové, který nebyl určen k posouzení zdravotního stavu. Obecné soudy ignorovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu, která chrání práva obětí trestné činnosti a podporuje účelnost adhezního řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Ústavní soud ve své recentní judikatuře zdůrazňuje, že trestní řízení z pohledu poškozených nelze chápat pouze jako doplňkový prostředek, bez něhož by se ochrana jejich práv a oprávněných nároků obešla, neboť jej může "nahradit" řízení občanskoprávní [viz nálezy ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (č. 345/2017 Sb., N 139/86 SbNU 369), ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 (N 98/118 SbNU 233) či ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23]. Trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích svěřeno právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků zásadně již v trestním řízení, a nemuseli podstupovat další řízení před civilními soudy (srov. nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22), jestliže vznik škody a její výše, její původce, jeho jednání (následek a příčinný vztah) a v neposlední řadě i zavinění, jsou základními otázkami v rámci dokazování (trestní) odpovědnosti pachatele (škůdce). Moderní demokratický a právní stát má totiž ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci škod způsobených trestnou činností. Využití těchto institutů přitom nelze brát jen jako "obyčejný" soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem na zjištění a objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen práva poškozených porušená trestným činem chránit a v maximální možné míře, co nejrychleji a nejefektivněji jim dopomoci k náhradě škody [srov. nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515) nebo nález ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1551/23]. 9. Ústavní soud dále již mnohokrát uvedl, že právo na náhradu újmy na zdraví je integrální součástí a extenzí základního práva na zachování fyzické a psychické integrity jednotlivce podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Ve své podstatě jde o jakési pokračování tohoto základního práva, jež má zajistit, že jeho ochrana bude skutečná a efektivní [viz např. nálezy ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24, bod 35, či ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (N 137/107 SbNU 131), bod 29]. Z čl. 7 odst. 1 Listiny plyne také princip úplné kompenzace majetkové i nemajetkové újmy na zdraví [srov. nález ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1564/20 (N 26/104 SbNU 319), bod 19; dále viz Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 425]. 10. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že nepřiznání adhezního výroku některým skupinám obětí může vést ke vzniku sekundární újmy (zejm. v důsledku nutnosti opakovaně prožívat silně traumatizující zážitky), která dále prohlubuje primární újmu na jejich základních právech, což z ústavního hlediska nelze akceptovat. To platí především pro zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, u nichž je riziko sekundární viktimizace mimořádně vysoké [srov. např. nálezy ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1323/25, ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24, ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 855/24, ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22, ze dne 7. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2620/21 (N 29/111 SbNU 19), ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 a ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401)]. 11. Nelze však pominout, že vedle zájmu poškozených n