III.ÚS 1606/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1606/15 ze dne 24. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Pavla Běleše, zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Malá 967, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2015 č. j. 22 Cdo 2218/2014-527, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013 č. j. 28 Co 326/2013-488 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2013 č. j. 9 C 240/2006-448, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2013 č. j. 9 C 240/2006-448 bylo k žalobě o určení vlastnictví k nemovitostem určeno, že žalobce (hlavní město Praha) je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, stěžovateli (jako žalovanému) byla uložena povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobci částku 115 797 Kč a vedlejšímu účastníku (městská část Praha-Zbraslav) částku 112 530 Kč. K odvolání stěžovatele ve věci následně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2013 č. j. 28 Co 326/2013-488, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že výše těchto nákladů u žalobce činí 78 267 Kč a u vedlejšího účastníka 60 379 Kč. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 651,50 Kč. 3. O stěžovatelem podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl tak, že jej odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že v něm stěžovatel řádně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014. Dovolatel pouze odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu, aniž by uvedl, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, konkrétní důvod přípustnosti dovolání nebylo lze podle Nejvyššího soudu dovodit ani z obsahu samotného dovolání. Nejvyšší soud pro úplnost dodal, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. prosince 1990, pro rozpor se zákonem č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. února 1998 sp. zn. 2 Odon 94/97. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Má za to, že v dovolání jasně uvedl, že podstatou sporu je nabytí vlastnictví k nemovitostem dle kupní smlouvy ze dne 21. prosince 1990 a výklad zákona č. 427/1990 Sb. (dále též "zákon o malé privatizaci"). V dovolání napadl všechny výroky soudů prvního i druhého stupně, neboť v mnoha tvrzeních soudů jde dle jeho názoru o nepřesnosti, nepodložené úvahy, nesprávný výklad zákona a nepřezkoumatelnost těchto výroků, což vede k nesprávným právním závěrům. 5. Stěžovatel v dovolání vyjádřil názor, že jsou možné oba instituty pro koupi nemovitosti v rámci privatizace majetku, jak předkupní právo, tak i využití ustanovení § 16 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, a navzájem se nevylučují. Dovolatel poukázal na to, že řádně požádal dne 3. prosince 1990 prodávajícího o prodej nemovitostí v rámci tzv. malé privatizace. V ústavní stížnosti pak dovolatel cituje § 1, 2, 3 a 23 zákona č. 427/1990 Sb. a poukazuje na nesprávný výklad jeho § 16. 6. Stěžovatel je toho názoru, že pouze provozní jednotky, které měly jít do dražby, musely být sepsány na seznamu a řídit se režimem § 4 citovaného zákona. Z dikce tohoto zákona dle stěžovatele vyplývá, že požádá-li nájemce takové provozní jednotky o převod do svého vlastnictví, uskuteční se prodej této jednotky bez dražby. Nikde není napsáno, že jednotka musí být určena do dražby, pouze v případě, že je určena do dražby, tak při dodržení lhůty nejméně pěti dnů před dražbou se opět prodá nájemci. Z těchto ustanovení nelze pak rozšiřovat zákon a vykládat jej způsobem, jak to provedl soud prvního stupně. Takový výklad je podle stěžovatele v rozporu jak s gramatickým, logickým i jazykovým výkladem, nehledě na výklad historický, a zcela by negoval úmysl zákonodárce. 7. Stěžovatel dále poukazuje na stanovisko, které měl Ústavní soud zaujmout v nálezu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2541/09 (N 66/61 SbNU 53), a podle něhož byla jak nájemní tak kupní smlouva v této věci uzavřena platně, a podle něhož byla konstatována dobrá víra stěžovatele i řádné využití předkupního práva a uzavření kupní smlouvy. 8. Stěžovatel uvedl, že v dovolání vyslovil nesouhlas s tvrzením odvolacího soudu, že nezaplacením kupní ceny je kupní smlouva neplatná. Poukázal na to, že takto vyslovený právní názor je zcela ojedinělý a nemá oporu v zákoně ani v judikatuře. Obecné soudy se dle jeho názoru zcela vyhnuly skutečnosti, že stěžovatel byl z prodaných nemovitostí "vyhnán černými šerify" téměř hned po převzetí nemovitostí, čímž bylo zcela znemožněno plnění za koupenou nemovitost, a tento stav stále trvá. Cena byla dle stěžovatele sjednána řádně, i způsob jejího výpočtu, a bylo pouze na prodávajícím, aby podle tohoto článku postupoval. Pokud se odvolací soud domnívá, že způsob platby zcela vylučoval její splatnost, pak tuto domněnku nijak neodůvodnil a takové tvrzení je nepřezkoumatelné. III. Formální předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 12. Ústavní stížnost primárně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že jej nebylo možné považovat za přípustné z důvodu neuvedení předpokladů přípustnosti dovolání, resp. že tyto předpoklady nebylo možné seznat ani z obsahu dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání jsou (taxativně) vymezeny v § 237 občanského soudního řádu. Jde o situace, kdy se řeší hmotněprávní či procesní otázka, 1. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo, 2. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Aby mohlo být dovolání shledáno přípustným, dovolatel musí vymezit důvod dovolání, tj. právní otázku (otázky), na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a jejíž vyřešení zároveň pokládá za nesprávné (§ 241a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu), a dále musí uvést, v čem spatřuj