III.ÚS 161/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 161/24 ze dne 21. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajka) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele E. S., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Jaromírem Malým, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 2031/14, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 7 Tdo 927/2023-1809, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2023 č. j. 7 To 41/2023-1647 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2023 č. j. 34 T 12/2022-1469, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2023 č. j. 34 T 12/2022-1469 uznán vinným pod bodem 1) zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem 2) zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h), j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. 3. Uvedených zločinů se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že 1) dne 1. 1. 2022 v přesně nezjištěné době po 03:15 hod. a před 03:26 hod. v parku poté, co se neúspěšně pokusil první poškozenou přesvědčit k poskytnutí pohlavního styku, zaútočil na tuto poškozenou multifunkčním zavíracím nožem, třikrát ji bodl do různých míst v horní polovině jejího těla, přičemž jí způsobil i život ohrožující zranění, které by bez neodkladného rychlého zdravotnického zásahu vedlo k její smrti v důsledku selhání oběhových funkcí při krevní ztrátě. První poškozené se podařilo z místa útoku přemístit do restauračního zařízení, kde jí byla poskytnuta pomoc a přivolána zdravotnická záchranná služba, byla transportována do nemocnice, kde byla operována a tímto urgentním chirurgickým zákrokem byla odvrácena její smrt. Skutku uvedeného pod bodem 2) výroku se měl stěžovatel dopustit téhož dne krátce po 04:18 hod., kdy na ulici chytil druhou poškozenou za krk, zatlačil ji do míst, kde díky přítomnosti dřevěného plotu a zdi za svými zády neměla možnost úniku, požadoval po ní, aby ho líbala, měla s ním sex, přitom ji osahával, líbal, následně jí vyhrožoval nožem. Když se druhá poškozená pokusila o útěk, stěžovatel ji zachytil za kabát, strhnul na záda na zem, a poté, co se bránila, ji začal rdousit oběma rukama sevřenýma velkou silou kolem jejího krku. Poškozená v důsledku rdoušení upadla do stavu bezvědomí, a poté co přestala klást odpor, jí obviněný stáhnul kalhoty ke kolenům, vytáhl jí triko a částečně odhalil ňadra, manipuloval s jejími spodními kalhotkami ve snaze dosáhnout svého pohlavního uspokojení, poté z místa odešel a tuto poškozenou nechal obnaženou při teplotě 10°C ležet na zemi, kde zůstala po dobu několika minut až desítek minut, dokud znovu nenabyla vědomí, kdy poté vyhledala pomoc náhodného občana. 4. Za uvedené zločiny byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. 5. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023 č. j. 7 To 41/2023-1647 bylo odvolání stěžovatele směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. 6. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2023 č. j. 7 Tdo 927/2023-1809 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel nesouhlasí s výší uloženého trestu, která podle něj výrazně překračuje potřebu individuální i všeobecné prevence, není ku prospěchu ani poškozeným ženám a stěžovateli se jeví jako zcela nepřiměřená. K tomu stěžovatel uvádí, že je osobou dosud bezúhonnou a oba stíhané skutky zůstaly ve stádiu pokusu. 8. Stěžovatel má za to, že v dosavadním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy nehodnotily jeho osobu ani provedené důkazy nestranně a pominuly důkazy předložené obhajobou. Soudy se podle stěžovatele zejména nedostatečně vypořádaly s důkazy, kterými chtěl stěžovatel doložit svou asimilaci a dobrou pověst ve Spolkové republice Německo. Soud prvního stupně do svého závěru o výměře trestu podle stěžovatele nepromítl ani skutečnost, že stěžovatel dosud nebyl trestán. Stěžovatel dále opakuje, že se na průběh inkriminované noci nepamatuje, neví, co kde a jak dělal, a sám se zdráhal uvěřit tomu, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Soudy podle stěžovatele opomíjí možnost, že jeho amnézie na dobu, kdy došlo k útokům na obě ženy, může mít původ právě v tom, že psychika stěžovatele podvědomě blokuje vzpomínku na takové jeho jednání, které je v rozporu s jeho morálkou. Stěžovatel je přesvědčen, že soudu nepřísluší popírat odborné posudky znalců. Hodnocení osoby stěžovatele tak, jak je soud provedl, nemá podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel současně poukazuje na nepřesnost tlumočení své výpovědi z hlavního líčení, kterou měl soud prvního stupně uvést v odůvodnění svého rozhodnutí. 9. Nad rámec uvedené argumentace stěžovatel Ústavnímu soudu klade otázku, zda je počátek lhůty k podání ústavní stížnosti spojen již s doručením rozhodnutí dovolacího soudu obhájci, nebo zda se toto rozhodnutí považuje za doručené až doručením jeho písemného překladu stěžovateli. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud požádal o překlad rozhodnutí o dovolání do německého jazyka, tento překlad však k datu podání ústavní stížnosti neobdržel. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 11. K otázce běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti, kterou stěžovatel ve svém návrhu vznáší, Ústavní soud konstatuje, že počátek běhu lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je spojován s doručením rozhodnutí o dovolání, které je posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, a to bez ohledu na to, zda obviněný podá žádost o překlad tohoto rozhodnutí. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti nelze počítat až od doručení překladu rozhodnutí dovolacího soudu, který byl vyhotoven na žádost stěžovatele podle § 28 odst. 4 trestního řádu (viz usnesení ze dne 12. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 141/24). Ústavní stížnost byla v projednávaném případě podána v zákonné dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí o dovolání, a jde tedy o podání včasné. IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 12. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního