III.ÚS 1612/13

Návrhem ze dne 19. 5. 2013, doručeným Ústavnímu soudu elektronicky dne 20. 5. 2013, se J. P. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení (které nesprávně označil jako rozsudek) Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") vydané v řízení o náhradu nemajetkové újmy a o odstranění následků zásahu do osobnostních práv.

Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu", jež zní: (3) Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

Žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení 100 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu příslušníků Policie České republiky, jenž spočíval v odebrání vzorku DNA, a to výtěrem z dutiny ústní. K tomuto úkonu došlo dne 13. 6. 2007 v době, kdy vykonával trest odnětí svobody za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve Vazební věznici Brno.

Dne 1. 3. 2011 Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované České republice - Ministerstvu vnitra zaplacení částky 100 000 Kč, přičemž řízení o zbývající části žaloby, ve které se žalobce domáhal odstranění následků zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti a zničení jeho biologického vzorku uloženého v Národní databázi DNA, zastavil a tuto věc postoupil Polici České republiky, a rozhodl o nákladech řízení.

Dne 14. 12. 2011 Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 1. 3. 2011 v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení, týkajícího se žaloby na zaplacení částky 100 000 Kč, potvrdil (výrok I), ve výroku o zastavení řízení a postoupení věci a ve výroku o nákladech řízení, týkajícího se žaloby na odstranění zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti, zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k projednání věci v prvním stupni (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, týkajícího se žaloby na zaplacení částky 100 000 Kč (výrok III).

Dne 17. 1. 2013 dovolací soud dovolání žalobce proti výroku I a III rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 12. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

Stěžovatel v části II. ústavní stížnosti tvrdil, že postupem obecných soudů a rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu bylo porušeno základní právo na rovné postavení účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý a nestranný soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny, na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci dle čl. 36 odst. 2 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo na proporcionalitu (princip proporcionality).

Stěžovatel obdobně jako v dovolání poukázal na účel a význam promlčení a vyjádřil přesvědčení, že jeho právní úprava v ustanovení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu je protiústavní, neboť neodůvodněně zvýhodňuje stát, čímž zakládá ústavně neakceptovatelnou nerovnost; vznesenou námitku promlčení považoval za rozpornou s dobrými mravy. Dále uvedl, že tvrzenou protiústavnost by šlo napravit správným výkladem daného ustanovení a že návrh na jeho zrušení podal jen z opatrnosti.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že nesprávným právním posouzením jeho civilní věci bylo zejména odvolacím a dovolacím soudem porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případu - což však projednávaná věc není - kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, N 66/8 SbNU 149 (161)].

Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obecných soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně uvedly důvody pro svůj závěr, že žalobcem uplatněný nárok byl promlčen, v důsledku čehož nešlo žalobě vyhovět. Stejně tak i dovolací soud své závěry o nepřípustnosti dovolání pro nedostatek zásadního významu napadeného rozhodnutí a neshledání důvodů pro přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu k posouzení souladnosti § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu dostatečně odůvodnil.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Co se týče návrhu stěžovatele na zrušení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, jedná se o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti, což plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení III. ÚS 4633/12 ze dne 10. 1. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na to, že v projednávané věci by jen neústavnost akcesoricky napadeného ustanovení mohla přivodit úspěch stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění ústavní stížnosti neshledal protiústavnost aplikace napadeného ustanovení, stejně jako ani jakékoliv náznaky protiústavnosti ustanovení samotného. Proto akcesorický návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.