III.ÚS 1623/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1623/11 ze dne 8. 9. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1/ M. B., 2/ M. P., 3/ R. V., 4/ R. F., 5/ J. F., 6/ J. M., 7/ M. M., 8/ D. R. H., 9/ Bc. V. F., 10/ K. K. a 11/ E. M., zastoupených JUDr. Robertem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 8, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - "zásahu Policie ČR proti bohoslužbě konané dne 9. 4. 2011 v Krupce", spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud nálezem deklaroval, že "zásahem Policie ČR bylo dne 9. dubna 2011 porušeno jejich právo na nedotknutelnost osoby, právo shromažďovací, svoboda projevu a právo svobodně projevovat své náboženství a víru podle článků 7, 16, 17 a 19 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listiny"). Posléze stěžovatelé navrhli, aby senát Ústavního soudu "ústavní stížnost postoupil plénu" a to zrušilo ustanovení § 10 odst. 2 písm. b), zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 84/1990 Sb."), jelikož podle jejich názoru představuje porušení základních práv zaručených v čl. 19 Listiny. Ústavní stížnost - konkrétně - oponuje postupu Policie České republiky, jež ve městě Krupka dne 9. 4. 2011, aby zajistila projití ohlášeného pochodu Dělnické strany sociální spravedlnosti po plánované trase, vytlačila stěžovatele (a další občany) účastnící se náboženského obřadu (ekumenické bohoslužby "pod širým nebem"), kteří jím chtěli průchodu tímto místem zabránit. Námitky vtělené do ústavní stížnosti se soustřeďují k otázce ústavněprávně konformního řešení kolize dvou shromáždění, z nichž jedno ("mobilní") je oznámeno podle § 4 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., zatímco druhé oznamovací povinnosti nepodléhá [§ 4 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. Stěžovatelé argumentují testem proporcionality ku podpoře úsudku, že Policie České republiky měla účastníky oznámeného pochodu přimět, aby "jeho trasu změnili tak, že projdou o ulici vedle". Stěžovatelé současně namítají, že zásah Policie České republiky s použitím "řady donucovacích prostředků", pakliže směřoval proti "bezbranným osobám" účastnícím se pokojného náboženského shromáždění prostého jakýchkoli "společensky zavrženíhodných" pohnutek, neobstojí z ústavněprávních hledisek též proto, že odporuje zejména právu na nedotknutelnost osoby zaručenému v čl. 7 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti. Řečené je významné i v posuzované věci. Stěžovatelé totiž výslovně uznávají, že nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); dovozují však, že ústavní stížnost je přesto přípustná, neboť svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. "Přesah" vlastních zájmů spojují s poukazem na srovnatelný incident z března 2011 v Novém Bydžově a vyslovují přesvědčení, že k zákroku vůči protidemonstraci v Brně dne 1. 5. 2011 nedošlo pouze "z praktických důvodů", neboť "protidemonstrantů bylo třikrát více než pochodujících extrémistů". Jde tudíž - primárně - o to, zda lze ve prospěch stěžovatelů jimi dovolávané ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu použít. Výjimečné okolnosti, jež zakládají možnosti postupu podle tohoto ustanovení, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tezí - již vícekrát, a ilustrativně ji shrnuje komentář autorů Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání, Praha: ASPI, 2007, str. 383 a násl. (v podrobnostech níže). V nálezu sp. zn. III. ÚS 627/08 s odvoláním na vlastní judikaturu Ústavní soud konstatoval, že podmínku o "podstatném přesahu vlastních zájmů" stěžovatele je nutno vykládat restriktivně, a mělo by se jednat o významný veřejný zájem na zachování ústavnosti, který vyžaduje, aby konkrétní ústavní stížnost byla projednána, aniž by bylo žádoucí vyčkávat, až vyvstane příležitost k posouzení jiné ústavní stížnosti, formálně přípustné. O situaci "aplikace neústavního právního předpisu", zdůvodňující postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v dané věci nejde již proto, že stěžovateli zde namítané ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb. nebylo pro zásah policejního orgánu určující, neboť otázka "časové priority" jednoho ze shromáždění, již upravuje, se zde klást věcně nemohla. Spor totiž spočíval v kolizi shromáždění, spojeném s oznamovací povinností, a shromážděním ("stěžovatelů"), jež se samo identifikovalo se zákonnou výjimkou z ní [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb.], a tím rovněž - ve vztahu k danému skutkovému základu - nemůže ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb. ani logicky otevírat "zásadní ústavněprávní otázky". Jinak řečeno, aniž by Ústavní soud posuzoval, zda se jednalo o exces z výkonu práva pořádat náboženské shromáždění (shromáždění sloužící k projevům náboženského vyznání) či nikoli, podstatné je, že stěžovatelé nedoložili, že k zákroku Policie České republiky vůči shromáždění, jehož se účastnili, došlo právě v aplikačním rámci tohoto ustanovení. Ani další doktrinárně dovozované podmínky aplikace § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepřicházejí - očividně - v úvahu, a to ať již jde o případný "dopad na mnoho osob a mohlo se předejít množství soudních sporů", nebo o "prosazení závaznosti předchozího nálezu Ústavního soudu", či o "odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu". Nedostatek "systémově efektivního prostředku" ochrany práv stěžovatelé netvrdí, a naopak zjevně vycházejí z předpokladu opaku. Uplatnění principu subsidiarity, stěžovateli tím nedoceněného, podporuje též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011 ve věci Ťupa v. Česká republika, stížnost č. 39822/07. Je tudíž namístě uzavřít, že důvody pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů jakožto projednatelné - ve smyslu jimi dovolávaného ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - dány nejsou. Ústavní stížnost je tím podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a Ústavní soud ji proto podle shora citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl. Již jen nad tento rozhodný rámec se sluší zaznamenat, že zájmu stěžovatelů (hodnoceném v obecné rovině) koresponduje instrumentárium up