III.ÚS 1628/14

Ústavní stížností ze dne 6. 5. 2014, doručenou dne 9. 5. 2014 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 12. 6. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo v řízení o stěžovatelově žalobě na ochranu osobnosti proti žalované SOLIDO Třebíč, s. r. o., rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků a že se zamítá jeho žádost o ustanovení zástupce. Proti tomu brojil stěžovatel odvoláním, avšak Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") svým usnesením, jež je rovněž napadeno ústavní stížností, usnesení krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se totiž s jeho názorem, že stěžovatel řádným způsobem neprokázal své majetkové poměry a že mu tedy svědčí právo na osvobození od soudních poplatků, nadto uvedl, že skutkovým tvrzením neodpovídá žalobní požadavek na plnění ve výši 100 000 Kč, což svědčí o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ke své žádosti o osvobození od soudních poplatků ve výši 2 000 Kč připojil řádně vyplněné potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, kde uvedl, že je svobodný, nezaměstnaný, podniká jako fyzická osoba s nulovým příjmem, a kde jako jediný příjem uvedl dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení v částce 1 360 Kč, což doložil oznámením ze dne 30. 10. 2013 o změně výše dávky. Dále sdělil, že je spoluvlastníkem domu v hodnotě 300 000 Kč, osobního automobilu v hodnotě 45 000 Kč, pozemku v hodnotě 100 000 Kč, a že z tohoto majetku nemá žádné příjmy a je veden v evidenci úřadu práce. Krajský soud však jeho žádosti nevyhověl s tím, že věrohodně neprokázal své poměry, protože sice uvedl, že podniká v oblasti zprostředkovatelských služeb a jeho příjem je nulový, nedoložil to však žádnými listinami. V odvolání stěžovatel poukázal na to, že ve formuláři nebyl vyzván k označení důvodu, proč nemá příjem, a že mu není známo, že by měl nějakou povinnost sdělovat důvody související s podnikatelskou činností či se změnou výše příspěvku na bydlení, nadto mu není tento důvod znám, odvolací soud však závěry soudu prvního stupně shledal správnými.

Obecným soudům stěžovatel vytýká, jakým způsobem se s jeho návrhem vypořádaly. Poukazuje přitom na to, že z jeho tvrzení a předložených důkazů je zcela zřejmé, že nemá žádné příjmy, že samotný úřad práce vycházel z jím předložených dokladů a uvedený příspěvek mu jako nemajetnému přiznal. Soudy také nepřihlédly k tomu, že mu v jiných soudních řízeních bylo osvobození přiznáno, ač obecné soudy vycházely ze stejných poměrů a údajů o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Takové rozhodování představuje libovůli a porušení principu rovnosti v právech, je v rozporu s principem právní jistoty i (z něj plynoucím) principem ochrany oprávněné důvěry v právo.

Stěžovatel je přesvědčen, že splnil všechny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, resp. jejich splnění řádně prokázal. Jím uvedené skutečnosti jednoznačně svědčí o jeho nemajetnosti a nemožnosti v konkrétním případě uhradit byť "bagatelní" soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Navíc ze strany soudu mělo dojít ke svévolnému uplatňování práva, neboť pokud údaje uvedené v Potvrzení o osobních, majetkových poměrech shledal nedostatečnými, měl ho vyzvat k doložení dalších skutečností, namísto toho soud rovnou rozhodl, nehledě na to, že (stěžovatel) prohlásil, že není schopen se orientovat v procesních předpisech, a je nutné, aby mu určil zástupce z řad advokátů. Závěrem stěžovatel odmítá, aby mu jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci bylo znemožněno uplatnit své právo u soudu, resp. naplnit právo na právní pomoc v občanském soudním řízení.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V souzené věci lze (je nutno) za mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu považovat dovolání podle § 236 a násl. občanského soudního řádu (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu je totiž patrno, že dovoláním lze (samostatně) napadnout i rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci osvobození od soudních poplatků [viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 (dostupné na http://www.nsoud.cz)]. Ústavní soud přitom nezjistil, že by byl naplněn některý z důvodů nepřípustnosti dovolání podle § 238 o. s. ř., k čemuž možno dodat, že skutečnost, že soudní poplatek měl činit částku nižší než 50 000 Kč, není z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. významná (viz usnesení ze dne 2. 6. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2984/2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by dovolání podal, natož pak, že by již tento mimořádný opravný prostředek "vyčerpal", tedy dosáhl rozhodnutí o něm (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), samotná ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu nesměřuje, a ani je nezmiňuje. Skutečnost, že by dovolání bylo podáno, neplyne ani z veřejně dostupné databáze infoSoud (http://infosoud.justice.cz). Vzhledem k tomu lze důvodně mít za to, že podmínka stanovená v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu splněna nebyla.

Ústavní soud vzal ale současně v úvahu, že stěžovatel byl v napadeném usnesení vrchního soudu poučen, že dovolání proti němu není přípustné. Z tohoto důvodu bylo nutné zvážit, zda nepřijmout ústavní stížnost na základě § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V prvé řadě je třeba zmínit, že uvedené ustanovení míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (k podrobnostem viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, a. s., 2007, str. 386 a násl.). O takový případ "přesahu" se zde však zjevně ve výše uvedeném smyslu nejedná (uznané případy přesahu v judikatuře viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd., C. H. Beck 2007, s. 580 n.).

I kdyby Ústavní soud (hypoteticky) vyšel z toho, že by postup podle citovaného ustanovení mohl sloužit i k nápravě pochybení obecných soudů v poučení o opravném prostředku (podle principu, že nedostatky v postupu obecných soudů nemohou jít k tíži účastníkům řízení), ani v tomto případě by k závěru o "projednatelnosti" ústavní stížnosti dospět nemohl. Z jejího doplnění totiž plyne, že stěžovatel převzal napadené usnesení vrchního soudu dne 10. 3. 2014 a že mu byla k poskytnutí právní služby určena Českou advokátní komorou dne 6. 5. 2014 výše jmenovaná advokátka, která ho přípisem ze dne 7. 5. 2014 informovala o tom, že se nemůže s věcí v tak krátké době seznámit a podat jeho jménem ústavní stížnost, a proto mu doporučila, aby ústavní stížnost podal sám, načež ji doplnila podáním ze dne 12. 6. 2014 (plná moc jí byla udělena již 15. 5. 2014). Z výše uvedeného plyne, že stěžovateli se "včas" dostalo právní pomoci, přičemž měl dostatečný prostor na to, aby v "prodloužené" tříměsíční lhůtě (§ 240 odst. 3 o. s. ř.) dovolání podal. Jinak řečeno, za daných okolností stěžovatel mohl/měl vědět o povinnosti podat dovolání ještě před podáním ústavní stížnosti, pokud takto nepostupoval, lze mu tuto skutečnost přičítat k tíži.

S ohledem na výše uvedené okolnosti případu Ústavní soud dodává (obiter dictum), že i v případě, kdyby posoudil ústavní stížnost z obsahového hlediska (nejen tak, jak se stalo sub 10), nemohl by dospět k jinému závěru, než že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas pouze s jedním ze dvou na sobě nezávislých důvodů, na jejichž základě mu nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, tedy že to neodůvodňují jeho poměry, ačkoliv podle vrchního soudu se v daném případě jedná (rovněž) o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Obecné soudy se touto otázkou náležitě zabývaly a své (zamítavé) stanovisko řádně zdůvodnily. Ostatně skutečnost, že stěžovatel uvedl jako svůj jediný příjem sociální dávku ve výši 1 360 Kč, což je částka, jež sotva postačuje ke krytí životních potřeb, přičemž tvrdil, že podniká s nulovým příjmem, vyvolává zcela důvodné pochybnosti, a tudíž lze sotva vytknout obecným soudům, že tato tvrzení nepovažovaly za věrohodná. Stěžovateli přitom bylo (i z předchozích řízení) jistě známo, že může dané pochybnosti vyvrátit (a to konkrétně bližšími údaji o své podnikatelské činnosti a zdůvodněním změny výše příspěvku na bydlení), to však odmítl učinit s tvrzením, že prý žádnou takovou povinnost nemá. Z toho je zřejmé, že stěžovatel si svým vlastním postupem způsobil, že mu nebylo možno přiznat právo na osvobození od soudních poplatků (pokud mu tedy vůbec svědčilo).

Namítá-li stěžovatel nejednotnost rozhodování obecných soudů, nehledě na to, že je třeba vždy posuzovat, jak upozornil vrchní soud, aktuální majetkovou situaci, a to v souvislosti s konkrétní výší soudního poplatku, eventuální nejednotnost rozhodování obecných soudů (ve shodných případech) je jevem jistě nežádoucím, nicméně sama o sobě protiústavnost napadených rozhodnutí ještě nezakládá.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a podle § 42 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (viz k tomu sub 10) jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.