III.ÚS 1687/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1687/25 ze dne 17. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025 č. j. 25 Cdo 2077/2024-418, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 2024 č. j. 21 Co 483/2023-393 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. září 2023 č. j. 6 C 94/2021-360, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a R. H. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozsudky porušují jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastnice se domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené trestnou činností stěžovatele, konkrétně zločiny znásilnění, sexuálního nátlaku, vydírání a přečinem nebezpečného pronásledování, které spáchal vůči ní jako k poškozené. Požadovanou částku 1 298 074 Kč odůvodnila újmou na svých přirozených právech, konkrétně ztížením společenského uplatnění. Po změně žaloby z tohoto titulu požadovala 392 490 Kč, zatímco částku 905 584 Kč označila jako náhradu za tzv. další nemajetkovou újmu. Upravené vymezení těchto nároků odůvodnila tím, že v důsledku trestné činnosti stěžovatele, která zasáhla do jejího soukromí a důstojnosti, se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha, potýkala a stále se potýká s obtížemi jako reminiscence, prohloubení narušení spánku a somatizace. 3. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici celou požadovanou částku a náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl trestním rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze shledán vinným za výše uvedené trestné činy, kterých se dopustil ve vztahu k vedlejší účastnici. Dále své závěry opřel o ústavní znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha. 4. Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Protiprávním jednáním stěžovatele bylo zasaženo do osobnostních práv vedlejší účastnice, což je třeba kompenzovat, přitom v plném rozsahu převzal závěry okresního soudu. Krajský soud podřadil veškeré psychické strádání, které nebylo odškodněno jako ztížení společenského uplatnění pod kategorii další nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). 5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele proti části rozsudku krajského soudu o platební povinnosti týkající se náhrady další nemajetkové újmy na zdraví zamítl (výrok I.). Ve zbývající části dovolání stěžovatele odmítl (výrok II.). Stěžovatel sice napadl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, tedy i ve vztahu k odškodnění trvalých zdravotních následků, avšak k této části výroku neuvedl žádnou argumentaci, takže přípustnost dovolání v tomto rozsahu nemohla být založena. Nejvyšší soud vyhodnotil, že nelze z povahy § 2958 o. z. považovat všechna negativní působení (popsaná výše v bodě 2 tohoto usnesení) za následek ublížení na zdraví, i když jsou se zdravotními následky do určité míry propojena a ve vnímání vedlejší účastnice se bezpochyby subjektivně prolínají. K zásahu do důstojnosti a projevů osobní povahy v konkrétní věci sice došlo souběžně se zásahem stěžovatele do zdraví vedlejší účastnice, nicméně se na tento samostatný segment osobnostních práv aplikuje § 2956 o. z., kdy zásah do těchto jiných dílčích složek osobnosti založí nárok, jenž není další nemajetkovou újmou podle § 2958 o. z. V právní kvalifikaci krajského soudu však neshledal tak zásadní pochybení, že by mělo za následek nesprávnost rozhodnutí. Podstatným pro něj bylo, že za skutkově dostatečně přesně vymezený nárok bylo poskytnuto spravedlivé a přiměřené odškodnění. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy v rámci předmětného řízení opakovaně zaměňovaly a chybně podřazovaly jednotlivé nároky vedlejší účastnice do nesprávných kategorií v § 2958 o. z., respektive nároky podřazovaly pod nesprávná ustanovení o. z. Ve svém důsledku to mělo způsobit, že některé z nároků vedlejší účastnice byly přiznány dvakrát. Rovněž tvrdí, že řízení bylo z tohoto důvodu zmatečné a neumožňovalo mu se proti jednotlivým výrokům vedlejší účastnice efektivně bránit. Stěžovatel namítá, že na základě výše uvedeného postupu tak bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. 7. Stěžovatel má za to, že nebylo nikterak odůvodněno, proč byla nemajetková újma stanovena právě na částku 905 584 Kč, jež spolu s odškodněním za ztížení společenského uplatnění činí částku v celkové výši 1 298 074 Kč, kterou původně vedlejší účastnice požadovala za ztížení společenského uplatnění. Uvedl, že dle jeho názoru vedlejší účastnice nárok na další nemajetkovou újmu dostatečně neodůvodnila. Namítá, že povinnost tvrzení vedlejší účastnice u nároku na náhradu nemajetkové újmy nelze nahradit pouhým odkazem na důkaz. Okresní soud měl podle stěžovatele při svém rozhodnutí vycházet z důvodů, které vedlejší účastnice v průběhu celého řízení vůbec nezmínila. 8. Stěžovatel dále namítá, že se soudy náležitě nevypořádaly s jeho tvrzením, že v obdobných případech bývají zpravidla přiznávány podstatně nižší částky, o to i s ohledem na srovnatelné okolnosti, které by jinak mohly odůvodňovat jejich zvýšení. Stěžovatel zdůrazňuje, že ačkoliv je výše odškodnění zcela na úvaze soudu, je nutné její výši náležitě odůvodnit. Výše uvedeným postupem soudů mělo být zasaženo do právní jistoty stěžovatele, tedy práva na spravedlivý proces a dále do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní stížnost je v části výroku okresního a krajského soudu týkajícího se náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 392 490 Kč s příslušenstvím nepřípustná, neboť stěžovatel účinně nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k tomuto nároku nebyla v dovolání obsažena žádná argumentace. 11. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. 13. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v projednávané věci opakovaně nesprávně kvalifikovaly jednotlivé nároky vedlejší účastnice, když je podřazovaly pod nesprávné kategorie dle § 2958 o. z., případně je posuzovaly podle nevhodných ustanovení o. z. Ve svém důsledku některé z nároků vedlejší účastnice byly proto přiznány dvakrát. 14. Ne zcela přesné právní zařazení penězi odčiňované újmy pod institut dalších nemajetkových újem při poškození zdraví ve smyslu § 2958 o. z. však samo o sobě ještě neznamená nesprávnost rozhodnutí o náhradě újmy jako takové. Rozhodující je, zda byl uplatněný nárok skutkově dostatečně přesvědčivě vymezen a zda bylo přiznáno spravedlivé a přiměřené odškodnění odpovídající povaze tvrzené újmy, kterou obecné soudy popsaly, posoudily a náležitě zohlednily ve všech jejích podstatných aspektech [srov. bod 36 nálezu ze