III.ÚS 169/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 169/21 ze dne 19. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Victoria Industrial a. s., sídlem Mátová 194, Praha 10, Křeslice, zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Vinterem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2020 č. j. 29 ICdo 71/2019-83, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 102 VSPH 442/2018-58 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2018 č. j. KSPH 61 ICm 3135/2017-39, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Tomáše Linhy, insolvenčního správce, sídlem Trojanova 18, Praha 2, 2) Marka Rosenkrance a 3) Lenky Rosenkrancové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") se stěžovatelka domáhala proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi v insolvenční věci druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice (dále též jen "dlužníci") vyloučení části výtěžku zpeněžení v žalobě specifikovaných nemovitostí v rozsahu částky 1 055 146 Kč s úroky z prodlení, a dále částky 91 780,50 Kč, z majetkové podstaty dlužníků. Žalobu odůvodnila tím, že Jiří Rosenkranc převedl na druhého vedlejšího účastníka vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 11. 2015 č. j. 19 C 21/2015-46, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2015, bylo určeno, že kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2012, ze dne 18. 8. 2012 a ze dne 1. 11. 2012, na jejichž základě bylo převedeno vlastnické právo na druhého vedlejšího účastníka, jsou vůči stěžovatelce neúčinné. V insolvenčním řízení dlužníků vedeném u krajského soudu byly přitom předmětné nemovitosti sepsány prvním vedlejším účastníkem (insolvenčním správcem) do majetkové podstaty a insolvenčním správcem zpeněženy. Přihlášku své pohledávky do insolvenčního řízení stěžovatelka nepodala, neboť měla za to, že takovou povinnost neměl. 3. Krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. V řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka dosáhla před zahájením insolvenčního řízení dlužníků vydání pravomocného rozhodnutí o neúčinnosti kupních smluv, kterými byly předmětné nemovitosti převedeny Jiřím Rosenkrancem na druhého vedlejšího účastníka, když předtím byl stěžovatelce přiznán nárok na zaplacení pohledávky ve výši 1 055 146 Kč s příslušenstvím proti Jiřímu Rosenkrancovi. Sporná nebyla ani skutečnost, že stěžovatelka nepodala do insolvenčního řízení dlužníků přihlášku, a že předmětné nemovitosti sepsal insolvenční správce dlužníků do jejich majetkové podstaty a následně je zpeněžil kupní smlouvou ze dne 31. 5. 2017 za cenu 5 000 000 Kč. Při právním posouzení věci vyšel krajský soud zejména z § 243 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, který umožňuje věřiteli, jenž na základě odpůrčí žaloby dosáhl rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, domáhat se toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního jednání. Stěžovatelka tak měla "právo na to, aby jí do výše její pohledávky bylo vydáno plnění z neúčinného právního úkonu, po zpeněžení nemovitostí tedy z výtěžku zpeněžení nemovitostí". K tomu, aby "bylo jeho nároku vyhověno, však měla podat do insolvenčního řízení dlužníků v zákonné lhůtě přihlášku své pohledávky, pokud tak neučinila, pak nároku uplatněnému žalobou, vyhovět nelze". S právním názorem stěžovatelky, že podání přihlášky nebylo třeba, se krajský soud neztotožnil, neboť v insolvenčním řízení lze uspokojit jen pohledávky těch věřitelů, kteří je přihlásili. Výjimka z uspokojení pohledávek, které se nepřihlašují, je stanovena v § 165 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, přičemž pohledávka stěžovatelky pod žádnou z těchto výjimek nespadá. 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil rozhodnutí krajského soudu (byť částečně s jiným odůvodněním) jako věcně správné. Vrchní soud se ztotožnil se stěžovatelkou v tom, že nemusela svou pohledávku uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení. Přesto nebylo možné její žalobě vyhovět, a to i s přihlédnutím k § 225 insolvenčního zákona. Vrchní soud zdůraznil, že "jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty je..., že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí... Tento předpoklad může být ... nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu". V posuzované věci přitom stěžovatelka "důvod, pro který neměly být nemovitosti zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka, resp. důvod pro který má právo na vydání (části) výtěžku zpeněžení nemovitostí, dovozovala ze skutečnosti, že v důsledku rozsudku v odpůrčí žalobě byla ve vztahu k ní vyslovena neúčinnost převodu nemovitostí, v důsledku čehož mohl (pouze) žalobce jednat tak, jako by nemovitosti byly nadále ve vlastnictví původního dlužníka". Vrchní soud proto dospěl k závěru, že odpůrčí nárok stěžovatelky k nemovitostem ve vlastnictví druhého vedlejšího účastníka, pravomocně přiznaný ještě před zahájením insolvenčního řízení, nezakládá aktivní věcnou legitimaci stěžovatelky k podání žaloby o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníků, resp. právo na vydání (části) výtěžku zpeněžení nemovitostí (str. 6 odůvodnění). 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky v části směřující proti výroku o nákladech řízení odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ve zbývající části dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. též odmítl. Učinil tak proto, že rozhodnutí vrchního soudu bylo ve svém důsledku v souladu s judikaturními závěry Nejvyššího soudu, jak se ustálily v době po vydání napadeného rozsudku. Z jeho recentní judikatury se přitom podává, že jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek osoby, v jejíž prospěch učinil dlužník neúčinný právní úkon podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "občanský zákoník"), může věřitel, který byl úspěšný s odpůrčí žalobou, své nároky vůči takové osobě uplatnit v insolvenčním řízení pouze přihláškou pohledávky, což stěžovatelka neučinila. Jde přitom o nezajištěnou pohledávku, jejíž výše odpovídá peněžité náhradě za majetek ušlý z majetku (obligačního) dlužníka. V důsledku toho nebude stěžovatelka zvýhodněna uspokojením z ušlého majetku (nezachází se s ní jako se zajištěným věřitelem) a současně ani omezena tím způsobem, že by mohla být uspokojena jen z výtěžku zpeněžení takového majetku. Opačný výklad by vedl k nedovolenému zvýhodnění věřitele s pohledávkou podle § 42a občanského zákoníku a k poškození ostatních věřitelů. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí a namítá, že postupem soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. 7. Napadená rozhodnutí shledává stěžovatelka jako věcně nesprávná, neboť výklad provedený soudy ji v rozporu s § 5 insolvenčního zákona znevýhodňuje. Zejména rozhodnutí vrchního soudu jí zcela odpírá uspokojení úspěšně uplatňovaného odpůrčího nároku podle § 42a občanského zákoníku. Konečně napadená rozhodnutí umožňují