III.ÚS 1714/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1714/21 ze dne 26. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šlechty, zastoupeného JUDr. Milanem Vrbou, Ph.D., advokátem, sídlem Slezská 2033/11, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021 č. j. 30 Cdo 1685/2020-1028 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 35 Co 345, 346/2019-965, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 3. 11. 2004 domáhal zaplacení částky 139 617 823,12 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), spočívajícím v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 32/95, v němž byl stěžovatel v postavení úpadce, a které trvalo 20 let a 5 měsíců. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 3. 2018 č. j. 18 C 213/2004-774 ve znění usnesení ze dne 8. 6. 2018 č. j. 18 C 213/2004-790 a ze dne 9. 11. 2018 č. j. 18 C 213/2004-870 ve spojení s usnesením ze dne 8. 8. 2019 č. j. 18 C 213/2004-952 uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli zaplatila částku 310 664 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu co do částky 139 275 858,12 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky ve výši 310 664 Kč (II. výrok) a dále rozhodl o nákladech řízení (III. - V. výrok). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že připustil rozšíření žaloby o náhradu škody o částku 79 526 167,40 Kč s příslušenstvím (I. výrok), rozsudek obvodního soudu v I. výroku co do částky 193 650 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 117 014 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl (II. výrok), v II. výroku rozsudek obvodního soudu potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba co do částky 179 322 490,50 Kč s příslušenstvím, dále žaloba co do částky 39 510 836 Kč s příslušenstvím, a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli úrok z prodlení z částky 310 664 Kč za období od 1. 1. 2008 do 11. 8. 2012 (III. výrok). Dále městský soud rozhodl o náhradě nákladů zálohovaných státem (IV. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (V. výrok). 5. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel uváděl pouze obecná tvrzení o povinnosti konkursního soudu dohlížet na činnost správce, z nichž existence odpovědnosti vedlejší účastnice za stěžovatelem tvrzenou škodu nevyplývá. Také městský soud proto shledal důvodným pouze požadavek stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, a to formou finančního odškodnění, neboť s ohledem na délku konkursního řízení, ve kterém byl stěžovatel v postavení úpadce, není konstatování porušení práva dostatečné. Městský soud za situace, kdy stěžovatel v odvolacím řízení požadoval zvýšit odškodnění jako zadostiučinění v souvislosti s nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, zvýšil základní roční ohodnocení z částky 20 000 Kč stanovené obvodním soudem na částku 23 000 Kč. Základní částka za délku konkursního řízení (20 let a pět měsíců) tak činila 448 500 Kč. Městský soud souhlasil s obvodním soudem, že s ohledem na procesní složitost věci je namístě snížit základní ohodnocení o 20 % a s ohledem na skutkovou složitost o 20 %. Dále je namístě snížit základní ohodnocení o 10 % s ohledem na chování stěžovatele na počátku konkursního řízení. Naopak z důvodu postupu krajského soudu, který nebyl zcela koordinovaný ve vztahu ke správci, zejména za období prvních 10 let trvání konkursního řízení, městský soud ve shodě s obvodním soudem zvýšil základní ohodnocení o 20 %. Městský soud se ztotožnil také se závěrem obvodního soudu o důvodnosti zvýšení základní částky o 20 % s ohledem na význam předmětu řízení pro stěžovatele. Městský soud vypočetl nárok stěžovatele v částce 403 650 Kč, po zohlednění skutečnosti, že vedlejší účastnice z tohoto titulu zaplatila stěžovateli již plnění ve výši 210 000 Kč, vznikl stěžovateli nárok na doplacení částky 193 650 Kč s příslušenstvím. 6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto zčásti pro vady (ohledně nároku na náhradu škody) a zčásti jako nepřípustné (ve vztahu k námitkám týkajícím se přiměřeného zadostiučinění). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že částka 403 650 Kč přiznaná mu jako přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení, jež trvalo 20 let a pět měsíců, je nedostatečná. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu, podle které z hlediska posuzování přiměřenosti délky soudního řízení je rozhodující délka celého tohoto řízení, nikoliv existence či povaha průtahů v něm, a vyjadřuje přesvědčení, že jeho věc nebyla nijak složitá ani z procesního hlediska, či z hlediska skutkového. Na tom nic nemění, že se v předmětném konkursním řízení konalo několik přezkumných jednání, bylo přihlášeno 51 věřitelů, rozhodovalo se o dodatečném uznání pohledávek, uspokojení oddělených věřitelů, vystoupení věřitelů z řízení, vedly se incidenční spory, zpeněžoval se majetek či že řízení probíhalo před soudy obou stupňů. Stěžovatel má za to, že svým jednáním v průběhu řízení nezavdal žádnou příčinu, aby mu bylo možno přičítat jeho délku. Skutečnost, že na obranu svých práv eventuálně využíval opravných a jiných dostupných procesních prostředků, přitom nemůže jít k jeho tíži z hlediska délky řízení. Stěžovatel popírá závěr obvodního soudu, že neposkytoval součinnost nepředáním kompletního účetnictví, a tvrdí, že předal správci konkursní podstaty kompletní účetnictví s výjimkou poslední účetní závěrky, jejíž zpracování požadoval správce po stěžovateli, který toho nebyl objektivně schopen. Stěžovatel uvádí, že konkursní soud byl po mnoho let zcela pasivní a toleroval jak nečinnost, tak podezřelou činnost správce konkursní podstaty, jež později vyústila v jeho pravomocné odsouzení. Zvýšení základní částky z důvodu postupu soudu jen o 20 % proto podle názoru stěžovatele nevystihuje správně míru, v jaké se tento faktor podepsal na celkové délce konkursního řízení. Taktéž jde-li o význam řízení pro stěžovatele, poukazuje stěžovatel na extrémní nepřiměřenost délky řízení. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle něhož dostatečně nespecifikoval porušení konkrétní povinnosti konkursním soudem. V případě, kdy nesprávný úřední postup spočívá v pasivitě konkursního soudu, který věděl o hrozící škodě, a v rozporu s uloženou dohlédací povinností tuto škodu neodvrátil, ač tak učinit mohl, nelze nabídnout konkrétnější tvrzení než ta, jež stěžovatel v řízení uplatňoval. Závěrem stěžovatel namítá, že způsobil-li správce konkursní podstaty výkonem své funkce (ať již konáním nebo opomenutím) nebezpečí vzniku škody, a konkursní soud toto nebezpečí mohl odvrátit, kdyby řádně plnil svou dohlédací povinnost, pak oba odpovídají společně a nerozdílně za tutéž škodu, byť každý z nich na základě zcela jiné právní normy. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nevzaly v potaz všechny rozhodné skutečnosti, od nichž se odvíjí úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění, resp. je nesprávně hodnotily, a postupovaly způsobem směřujícím k záměrné minimalizaci plnění pro stěžovatele. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších pře