III.ÚS 1729/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1729/13 ze dne 18. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013 č. j. 4 Tdo 158/2013-20, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2012 č. j. 10 To 367/2012-177 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. dubna 2012 č. j. 2 T 169/2011-126, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 27. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), porušen měl být i čl. 40 odst. 6 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem pytláctví podle § 304 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající v držení, nošení a používání střelné zbraně podléhající povolení v trvání 2 let, k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč, případně k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců; dále okresní soud podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") rozhodl, že se poškozený - Myslivecké sdružení Vargač Dobříš odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se podle rubrikovaných soudních rozhodnutí stěžovatel dopustil (stručně řečeno) tím, že dne 9. 10. 2011 v době kolem 8:15 hod. jako tzv. schválený host poškozeného ulovil 1 ks samce jelence viržinského běloocasého, a to bez patřičného povolení k odstřelu a s vědomím toho, že tento lov povolen není, přičemž poškozenému způsobil škodu ve výši minimálně 90 000 Kč. 3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele uvedený rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen (pouze) ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody byl stěžovatel opět odsouzen ke stejnému peněžitému i náhradnímu trestu, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v držení a nošení střelné zbraně podléhající povolení, rovněž v trvání 2 let. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl napadeným usnesením. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje průběh soudního řízení, přičemž opakuje své námitky, které v rámci opravných prostředků uplatnil. Následně tvrdí, že se v řízení domáhal, aby soud vyslechl dělníky (pozn.: Jiřího Abraháma a Jaroslava Babku), kteří u něho doma měřili podklady pro provedení sádrokartonu a kteří by si měli pamatovat, kdy z domu odjížděl. V době, kdy se tohoto důkazu domáhal, se dalo s velkou přesností určit, kdy výstřel padl, a to záznamem telefonního hovoru mezi svědky Pavlem Konhoferem a Vladimírem Kohoutem (pozn.: prvně uvedeného svědka ten druhý telefonicky kontaktoval poté, co v lese zaslechl výstřel i spatřil stěžovatele). Tento záznam je však ne jeho vinou již ztracen. V této souvislosti vytýká Nejvyššímu soudu jeho závěr, že není oprávněn přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a tvrdí, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že jedinou kulovou zbraň, kterou vlastnil, nejenže neměl u sebe, ale v rozhodné době byla v opravě, což bylo svědecky doloženo, a dohady soudu, že si zbraň mohl vypůjčit, nejsou opřeny o žádný důkaz. 5. Stěžovatel má rovněž za to, že obecné soudy pochybily při aplikaci práva. Poukazem na to, že ustanovení § 304 odst. 1 trestního zákoníku bylo s účinností od 1. 12. 2011 změněno tak, že slovo "uloví" bylo nahrazeno slovem "loví", a dále na rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 184/99, v němž se uvádí, že z dikce ustanovení § 178a odst. 1 trestního zákona plyne, že uvedeného trestného činu se dopustí ten pachatel, který loví ryby, aniž je nositelem rybářského práva, jakož i na ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, namítá, že z výpovědi svědků, kteří tvrdili, že "obviněný se spletl a jelence zastřelil omylem", nevyplývá, že by zjišťovali, zda má u sebe příslušné doklady, je však zřejmé, že doklady, opravňující ho k lovu, vlastnil, resp. měl povolenku na zvěř dančí. Před soudem pak doložil, že zde existuje možnost záměny s jelencem, a z uvedených svědeckých výpovědí plyne, že nestřílel úmyslně. Dopustil se tak přestupku podle § 63 odst. 2 zákona o myslivosti z nedbalosti, neboť s jelencem jako mladý myslivec neměl dosud žádnou zkušenost a z nepřiměřených důvodů spoléhal na to, že zvíře, na které střílí, je daněk. Tvrdí, že k takovým omylům v myslivosti dochází poměrně často, nikdy se však neuvažuje o tom, že by šlo o pytláctví, ale jedná se o přestupek podle zákona o myslivosti, a závěry soudů nižších stupňů označuje za průlom do dosavadní praxe a za nepřiměřené zostření postihu. Uzavírá, že neoprávněně zvěř nelovil, jak vyžaduje novější dikce zákona, s tím, že ji měly obecné soudy použít. III. Formální předpoklady projednání návrhu 6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel (formálně) vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (srov. i níže). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 8. Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (třeba i nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do této jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo (tzv. kvalifikovanými) vadami, které mohou mít za následek porušení ústavnosti; o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Mezi takovéto vady v oblasti tzv. důkazního řízení [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)] náleží i tzv. opomenuté důkazy, o které má dle stěžovatele jít i v nyní posuzované věci, a to z toho důvodu, že obecné soudy odmítly provést "stěžejní důkaz" výslechem dělníků, kteří měli u stěžovatele doma provádět měření. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že není