III.ÚS 1742/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1742/24 ze dne 18. 12. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Václavem Kokošínským, advokátem, se sídlem Na Hradbách 18, Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2024, č. j. 7 Tdo 30/2024-1343, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023, č. j. 4 To 227/2023-1250, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. června 2023, č. j. 5 T 56/2023-1069, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) a c), odst. 2 a odst. 3 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že ve dvaceti případech neoprávněně otevřel cizí automobil a odnesl z něj různé věci a dále s nimi nakládal, ačkoliv byl v nedávné minulosti za trestný čin krádeže již odsouzen. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit některým poškozeným způsobenou škodu. Stěžovatel v hlavním líčení prohlásil svou vinu ve smyslu § 206c trestního řádu. Soud toto prohlášení přijal a neprováděl další dokazování k otázce viny. Výši trestu ovlivnilo, že stěžovatel má 23 záznamů v rejstříku trestů, přičemž některé předchozí tresty nemá dosud vykonány. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v části adhezního výroku, jinak jej ponechal nezměněný. Podle krajského soudu nelze rozhodnutí, kterým bylo přijato prohlášení viny napadnout opravným prostředkem. V dané věci nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel neučinil prohlášení viny dobrovolně. Ostatně se smyslem tohoto institutu byl stěžovatel seznámen již v jiné trestní věci, kde jej rovněž využil. Ke všem skutkům se stěžovatel doznal i v přípravném řízení. Ani způsob spáchání trestné činnosti nevykazuje známky toho, že by nebyl lucidní. Opakovaná vyšetření ve vazební věznici neprokázala žádné obtíže, které nyní uvedl v odvolání. Doporučovanou léčbu odmítá a domáhá se léků, na nichž je závislý. Další důkazy proto odvolací soud neprováděl. Žádná pochybení neshledal ani ve výroku o trestu. Pro uložení tzv. společného trestu nebyly splněny zákonné podmínky. Skutečnost, že stěžovatel pomohl usvědčit pachatele trestné činnosti v jiné trestní věci je sice záslužná, netýká se však tohoto trestního řízení a nemůže mít vliv na výměru trestu. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V části, v níž stěžovatel napadl výrok o vině, je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud přisvědčil krajskému soudu, že žádná skutečnost nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel neučinil prohlášení viny svobodně a v souladu se zákonem. Stejně tak se řádně zabýval duševním stavem stěžovatele, avšak nezjistil nic, co by naznačovalo absenci jeho příčetnosti v době páchání trestné činnosti. Rovněž podle Nejvyššího soudu nebyly v dané věci splněny podmínky pro uložení tzv. společného trestu. Uložený trest podle něj nepředstavuje nepřiměřenou sankci. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že byl na základě prohlášení viny uznán vinným, ačkoliv v době páchání trestné činnosti trpěl duševní poruchou, kvůli které nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání. Stěžovatel již předtím trpěl závažnými psychickými problémy, zejména stihomamem a bludy, přičemž slyšel vnitřní hlasy, které mu říkaly, co má dělat. To potvrzovalo i stěžovatelovo okolí a lékařské zprávy. Ve výkonu trestu v zahraničí užíval psychiatrickou medikaci. Poté, co jí vysadil, nebyl schopen vnímat průběh trestního řízení a prohlášení viny. Orgány činné v trestním řízení však o těchto problémech věděly, proto soud neměl prohlášení přijmout. Podle stěžovatele nelze takové prohlášení viny považovat za dobrovolné. Polovinu trestných činů stěžovatel nespáchal. Soud prvního stupně rovněž odmítl vyměnit stěžovatelova obhájce, resp. to nelogicky učinil až po rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel je přesvědčen, že při správném postupu by meritorní rozhodnutí vypadalo jinak (stěžovatel by neprohlásil na nátlak obhájce vinu). Odvolací a dovolací soud tyto vady nenapravily. Odvolací soud se v tomto směru pokoušel sám spekulovat o stěžovatelových psychických obtížích, aniž řešení dané otázky přenechal znalci, jakožto jedinému kompetentnímu subjektu. Zároveň soudy odmítly provést všechny doplňující důkazy týkající se stěžovatelova duševního stavu. Kvůli tomu nemohly zohlednit ani případné následky tzv. snížené příčetnosti. 6. Dále stěžovatel namítá, že mu neměl být ukládán úhrnný trest, nýbrž společný trest podle § 45 trestního zákoníku. Projednávaná trestná činnost podle něj souvisí s jednáním, o kterém rozhodoval okresní soud ve věci sp. zn. 8 T 108/2021. Uložený trest je extrémně přísný. Soudy nepřihlédly k osobním a rodinným poměrům stěžovatele, ani k projevené lítosti a chování po činu. Zohlední-li se již dříve uložené tresty, je celková represe zbytečně přísná a nesloužící žádnému účelu. Celkový trest považuje stěžovatel rovněž za nezákonný, neboť překračuje trestní sazbu podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku. Dále soudy nezohlednily, že stěžovatel pomohl v jiné trestní věci usvědčit několik obviněných ze spáchání zvlášť závažného zločinu, což by podle něj měla být okolnost polehčující. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje pouze námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se napadená rozhodnutí vypořádala. Za těžiště stěžovatelovy argumentace je nutné považovat námitky týkající se neústavnosti přijetí prohlášení viny, resp. nedostatečné přezkoumání zdravotního stavu odvolacím a dovolacím soudem. Stěžovateli je sice možné přisvědčit v tom, že některé obecné závěry napadených rozhodnutí neodpovídají aktuální judikatuře Ústavního soudu (srov. nález ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, nebo nález ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23), podle níž nelze ani v situaci po přijetí prohlášení viny vyloučit přezkum nově předložených skutečností zpochybňujících správnost odsuzujícího rozhodnutí. Nadřízené soudy rozhodující o opravných prostředcích musí § 206c odst. 7 trestního řádu aplikovat tím způsobem, aby umožňoval přezkum dříve neznámých skutečností zpochybňujících správnost výroku o vině. Ačkoliv krajský a Nejvyšší soud obecně deklarovaly, že výrok o vině přezkoumat nemohou, přesto přistoupily k řádnému přezkumu stěžovatelem předložených nových okolností. Z toho důvodu není podle Ústavního soudu možné podané ústavní stížnosti vyhovět, neboť soudy svou povinnost ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny) řádně splnily. 10. Stěžovatelovy námitky obsahově polemizují se závěry krajského soudu, kterým rovněž přisvědčil Nejvyšší soud.