III.ÚS 1760/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1760/25 ze dne 15. 1. 2026 Odmítnutí dovolání pro neuplatnění námitky v předchozím řízení bez opory ve spisu Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti B. K. syn centrum, s. r. o., sídlem Jahodová 161, Ústí nad Labem - Božtěšice, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 22 Cdo 2721/2024-387, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 22 Cdo 2721/2024-387 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 22 Cdo 2721/2024-387 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení jejích práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 C 239/2021 se podává, že se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí přípojky vysokého napětí, která je tvořena sloupovou trafostanicí a dvěma sloupy s elektrickým vedením, umístěnými na pozemcích parc. č. 941/2 a 935/3, a která končí napojením na distribuční síť žalované ČEZ Distribuce, a. s., IČO 24729035, (dále jen "žalovaná") na sloupu na pozemku parc. č. 927/1, všech v katastrálním území Všebořice (dále jen "přípojka"). Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2023 č. j. 14 C 239/2021-237 tuto žalobu zamítl (výrok I), neboť shledal námitku vydržení vznesenou žalovanou důvodnou, stěžovatelce uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 10 164 Kč (výrok II) a vrátil jí zaplacený soudní poplatek (výrok III). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 4. 2024 č. j. 14 Co 237/2023-364 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I a II potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 164 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že krajský soud právní otázku k podmínkám řádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně zda byla žalovaná při vydržení elektrické přípojky v dobré víře, a zda proto mohla po 1. 1. 2014 k elektrické přípojce vydržet vlastnické právo, vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dále uvedl, že stěžovatelka sice vymezila právní otázku posuzování dobré víry u osob, které jsou majetkově propojeny, přichází s ní ale v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. Podle něho stěžovatelka v řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku neuplatnila, netvrdila žádné skutečnosti, pro které by měla být dobrá víra u těchto osob posuzována jinak, a odvolací soud (ani soud prvního stupně) se jí nezabývaly, a neučinily žádný závěr, který by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka uvádí, že daný soudní spor vznikl poté, co z jiného soudního řízení zjistila, že si žalovaná nárokuje k přípojce vlastnické právo. V soudním řízení kromě neexistence titulu k převodu vlastnického práva a neužívání elektrické přípojky žalované v dobré víře argumentovala i tím, že ve smlouvě o vkladu části podniku, uzavřené mezi obchodní společností Severočeská energetika, a. s., (dále jen "SČE") a právní předchůdkyní žalované (ČEZ Distribuce, a. s., IČO 27232425), není jednoznačně označena, neboť se zde udává převod trafostanice jako movité věci jen interním číslem a názvem podle místa (STK Úžín). Nadto žádala po Nejvyšším soudu i o posouzení její námitky, že převodkyně (SČE) i nabyvatelka (právní předchůdkyně žalované) jsou osoby propojené v koncernu a dobrá víra u takových osob by měla být posouzena jinak než u osob nepropojených, neboť u převodů majetku je to obdobné jako u fúze, která neznamená změnu subjektu práva. 6. Upozorňuje, že Nejvyšší soud neshledal nedostatek dobré víry žalované, ačkoliv jediný doklad, který předložila, byl předávací protokol o převzetí trafostanice SČE do užívání a interní majetková evidence, a ačkoliv přes zákonnou povinnost neměla ona ani její právní předchůdkyně upraven smluvní vztah přípojky k cizímu pozemku, na kterém se nachází, a "udržování" přípojky spočívalo pouze v jejích revizích. 7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že nepřihlédl k jejímu argumentu, který se týkal posuzování dobré víry osob majetkově propojených v koncernu, a to s odůvodněním, že tuto otázku nepředestřela v řízení před soudy nižších stupňů. Přitom v řízení před okresním soudem, konkrétně v podání ze dne 21. 6. 2023 (bod II.2, č. l. 300 soudního spisu), uvedla dostatečná tvrzení k právnímu posouzení této otázky. Má za to, že jí byl odepřen přezkum v dovolacím řízení z důvodu, který ve skutečnosti nebyl dán, neboť důvody nesprávného posouzení věci krajským soudem řádně uplatnila (ač Nejvyšší soud uvedl opak). Porušil tím její základní právo na soudní ochranu. Současně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1995/18 (N 152/96 SbNU 8), v němž byla za neústavní označena obdobná situace; odlišnost spočívala ve vztahu nalézacího a odvolacího řízení, nikoliv nalézacího, resp. odvolacího a dovolacího. Závěrem stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že kdyby se Nejvyšší soud s její dovolací námitkou náležitě vypořádal, mohla být v dovolacím řízení úspěšná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek již k dispozici neměla. IV. Vyjádření účastníka řízení a stěžovatelčina replika 9. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a žalované, které podle § 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu náleží postavení vedlejší účastnice řízení. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odmítl, že by porušil stěžovatelčina práva. K tomu uvedl, že jeho rozhodnutí je založeno na závěru, že krajský soud při posuzování otázky vydržení vlastnického práva k elektrické přípojce postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Otázkou dobré víry osob propojených v koncernu se nezabýval, protože stěžovatelka tuto námitku neuplatnila, a především netvrdila skutečnosti, pro které by dobrá víra měla být posuzována jinak, a krajský soud (ani okresní soud) se touto otázkou nezabýval, a neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán. Takové relevantní vymezení právní otázky nevyplývá ani z vyjádření ze dne 21. 6. 2023 v řízení před okresním soudem. Závěrem upozornil, že podle obsahu rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka nepožadovala v dovolacím řízení posouzení shora vymezené otázky a rozhodnutí krajského soudu není na ní založeno. 11. Žalovaná se k ústavní stížnosti nevyjádřila; s ohledem na poučení, kterého se jí dostalo, má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.). 12. Ústavní soud zaslal citované vyjádření stěžovatelce k případné replice. V ní stěžovatelka - v souvislosti se sdělením Nejvyššího soudu, podle něhož nepožadovala v odvolacím řízení posoudit otázku dobré víry u osob tvořících koncern - poukazuje na bod 42 citovaného rozsudku krajského soudu (č. j. 14 Co 237/2023-364), v němž měla být tato otázka vyřešena, a dále na to, že s tímto posouzením nesouhlasila, což uvedla v dovolání. K tomu (znovu) uvádí, že v rámci koncernu nejde o nezávislé třetí osoby, neboť o tom, jakou právní cestou bude majetek převeden, rozhoduje vůle ovládajícího, což se promítá i do toho, že nabyvatel nemůže být v dobré víře, nebyl-li v dobré víře převodce, přičemž argumentuje, že jde o obdobnou situaci, jako je v pří