III.ÚS 1774/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1774/25 ze dne 30. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hanuše, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou, sídlem Na Pláni 3794/2, Jablonec nad Nisou - Mšeno nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. října 2024 č. j. 36 Co 115/2024-914 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 21 C 225/2005-863, spojené s návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti STORING, spol. s r. o., sídlem Žitavská 727/16, Liberec III - Jeřáb, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi a v řízeních jim předcházejících byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 4 Ústavy. 2. S ústavní stížností stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu podává návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost uvést do původního stavu sklep a septik v podzemním podlaží budovy v jejím vlastnictví a také přiléhající opěrnou zeď. Soudy nižších stupňů této žalobě vyhověly, avšak Nejvyšší soud jejich rozhodnutí usnesením ze dne 21. 6. 2016 č. j. 25 Cdo 793/2015-448 zrušil, neboť dospěl k závěru, že v tomto případě naturální restituce není možným a účelným způsobem náhrady škody (§ 442 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). 4. Následně Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici z titulu náhrady škody částku 37 000 Kč (výrok I), co do částky 541 881 Kč žalobu vedlejší účastnice zamítl (výrok II) a dále stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 160 622 Kč (výrok III) a České republice na nákladech řízení částku 86 942,35 Kč (výrok IV). Škodu podle okresního soudu stěžovatel způsobil vedlejší účastnici tím, že při stavbě garáže odboural část sklepa, která byla součástí budovy v jejím vlastnictví. 5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I, III a IV potvrdil s tím, že ve výroku II zůstává nedotčen, a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 6 969,60 Kč. 6. Uvedené rozsudky napadl stěžovatel dovoláním, načež Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2025 č. j. 25 Cdo 574/2025-985 z důvodu nedostatku funkční příslušnosti řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil, dovolání proti rozsudku krajského soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř. a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 485 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 7. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nevzaly v úvahu stav odbourané části sklepa (stálá hladina vody, průsak ze sousedního septiku, odkládání věcí na vyhození, zazdění vchodu vedlejší účastnicí). Upozorňuje, že se revizní znalecký posudek EQUITA Consulting s. r. o. nezabýval tím, jaký vliv má na hodnotu odbourané části platné stavební povolení, a poukazuje na znalecký posudek Ing. Jana Doležala, podle kterého lze aplikovat § 15 vyhlášky č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), pročež jde podle stěžovatele o opomenutý důkaz. Argumentuje, že statutární město Liberec jako prodávající pozemku na stavbu garáže ani stavební úřad odbouranou část sklepa za věc v právním smyslu nepovažovaly, a namítá, že obecné soudy nerespektovaly pravomocné stavební povolení ani vůli smluvních stran, neboť účastníci kupní smlouvy stav odbourané části sklepa znali a považovali ji za součást pozemku, nikoliv za součást stavby domu vedlejší účastnice, a že vedlejší účastnice koupila dům v době, kdy bunkr již nebyl součástí domu, což se odrazilo i na kupní ceně. 8. Obecným soudům vytýká, že poskytl ochranu šikanóznímu jednání vedlejší účastnice, a tedy že nepoužil korektiv dobrých mravů. K tomu uvádí, že vedlejší účastnice o koupi pozemku i o jeho záměru postavit garáž věděla ještě předtím, než sama sousední dům koupila, a že se zavázala stavbu garáže umožnit. Její jednání sleduje jiný cíl než hájení práv, je bezohledné, protože řadu let brání v dokončení a užívání pravomocně povolené stavby garáže. Odmítá, že by byla naplněna podmínka protiprávnosti, neboť jednal v dobré víře, nepoctivě naopak jednala vedlejší účastnice. 9. Stěžovatel má za to, že řízení, které trvalo 20 let, svým jednáním nezapříčinil, a fakticky uspěl více než z 90 %, přesto však - za takto extrémní disproporce - má hradit náklady řízení. 10. Vyjadřuje také názor, že ho krajský soud poučil o možnosti dovolání chybně, a dodává, kdyby byl Ústavní soud jiného názoru, měl by uvažovat o neústavnosti § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť mu bylo uloženo plnit jen 10 % žalované částky a současně mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů násobně přesahující limit stanovený uvedeným ustanovením. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 12. Ústavní soud dodává, že lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadeným rozsudkům se odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 574/2025-985, neboť stěžovatel tyto rozsudky včas napadl ústavní stížností, jež byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 61/25, ta však byla odmítnuta pro "předčasnost" s tím, že stěžovatel podal proti nim rovněž dovolání, a soudní řízení tak dosud skončeno nebylo. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 14. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel podává ústavní stížnost, jde-li o věc samotnou, v tzv. bagatelní věci, kterážto skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro její posouzení jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Jde-li pak o náklady řízení, staví se Ústavní soud k jejich přezkumu restriktivně (stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34). I kdyby však vzal Ústavní soud v úvahu tvrzenou "disproporční" výši náhrady nákladů řízení, a dospěl k závěru, že s ohledem na kvalitativní stránku věci o tzv. bagatelní věc nejde, nedospěl by k ji