III.ÚS 1775/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1775/07 ze dne 13. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. P. a B) I. V., právně zastoupených Filipem Berglem, advokátem se sídlem Americká 25, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2005 sp. zn. 15 T 191/2004, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2006 sp. zn. 7 To 44/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. 6 Tdo 410/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví blíže označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi dle jejich názoru měla být porušena jejich základní práva, zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina" ). Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků a dále trestní spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 15 T 191/2004. Jak Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, byli oba stěžovatelé v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a oba odsouzeni podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. výkon trestu každému ze stěžovatelů podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň obecný soud rozhodl o nároku poškozených. Proti tomuto rozsudku podali oba stěžovatelé odvolání, jež však byla podle § 256 tr. ř. ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnuta. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterých uplatnili dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Výše uvedených trestných činů se stěžovatelé dle skutkových zjištění obecných soudů měli dopustit (zkráceně řečeno) tak, že dne 7. 2. 2004 v době kolem 23:00 až 23:30 hodin v Ostravě, v I. patře Hotelu Imperial, u hotelového výtahu, za vzájemné součinnosti napadli poškozeného M. H., srazili ho na zem, kopali a bili, čímž mu způsobili četná zranění vyžadující léčení až do 17. 3. 2004, přičemž s ohledem na typ a charakter obuvi stěžovatele V. a s ohledem na to, že kopání směřovalo do obličeje a trupu poškozeného, mohla vzniknout závažnější poranění, jež by poškozeného mohla ohrožovat i na životě. Jak Ústavní soud dále z odůvodnění napadených rozhodnutí a spisového materiálu zjistil, obecný soud při svém rozhodnutí vycházel z takové verze skutkového děje, podle níž ke konfliktu mezi stěžovateli a poškozeným (stručně řečeno) došlo tak, že poškozený H. sledoval nevhodně důvěrné chování stěžovatele V. ke svědkyni G. T., jeho družce, na rautu v prostorách hotelu. Poškozený měl svědkyni vytýkat její nevhodné chování, udeřit ji do obličeje a za ruku ji odvést pryč z prostoru rautu. Byli však následováni oběma stěžovateli, kteří poškozeného, jak je výše popsáno, napadli u dveří hotelového výtahu. Část vyslechnutých svědků i stěžovatelé v rámci své obhajoby naopak tvrdili, že poškozený H. svědkyni T. brutálně napadal a v útocích pokračoval, dokud proti němu stěžovatelé nezasáhli. Porušení svých ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatelé spatřují v tom, že dle jejich názoru jsou rozpory ve výpovědích svědků, zejména svědkyně G. T., jež i po poučení do úředního záznamu dle § 158 odst. 5 tr. řádu vypovídala o odlišných skutečnostech, než které uvedla při výslechu v procesním postavení svědka. Stěžovatelé poukazují na dle jejich názoru rozpornou výpověď svědkyně M. Dále stěžovatelé namítají, že z rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že stěžovatel V. byl na večeři se svědkyní T., což však nebylo prokázáno. Dle názoru stěžovatelů je s podivem, že státní zástupce zapomněl uvést ustanovení § 202 tr. zákona, a proto bylo nutno vydat opravné usnesení. Stěžovatelé dále zdůrazňují, že v řízení před obecnými soudy nebyly provedeny všechny důkazy, čímž mělo dojít k porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Další pochybení prý spočívá v tom, že stěžovatel P. nebyl v postavení obviněného náležitě poučen. Ze spisového materiálu dle názoru stěžovatelů nevyplývá, jakou obuv měl mít stěžovatel V., neboť jsou zde rozpory ve výpovědích svědků. Stěžovatelé dále namítají, že ve všech rozhodnutích obecných soudů jsou zmiňovány instituty nutné obrany a krajní nouze dle § 13 a § 14 tr. zákona. Ač lze celé jednání stěžovatelů dle jejich názoru jednoznačně subsumovat pod tato ustanovení trestního zákona, nebyla tato právní kvalifikace obecnými soudy akceptována. Konečně stěžovatelé v odvodnění ústavní stížnosti prohlašují, že soud prvého stupně i soud odvolací odmítly jako důkaz výpovědi svědků, kteří prokazují, že se obvinění dopustili shora uvedených trestných činů právě v krajní nouzi ve smyslu § 13 tr. zákona. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu tudíž není skutkově a právně objasňovat věci, což právě patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým postupem porušena základní ústavní práva stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci. Vzhledem k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s použitými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, a zda svůj postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily. Uvedený požadavek zákonodárce vyjádřil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, ať již se jedná o výslechy četných svědků či významný důkaz v podobě lékařské zprávy o zranění poškozeného H., svědčící o intenzitě a charakteru útoku. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že soud věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Ani ohledně usnesení soudu odvolacího Ústavní soud nezjistil nic, co by jej vedlo k závěru o porušení základních práv stěžovatelů. Jak již Ústavní soud mnohokrát připomněl, skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281). Pokud jde o námitky stěžovatelů k jednotlivým důkazům, ostatně uplatněné již v řízení před obecnými soudy v rámci obhajoby, lze především odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Konkrétně k otázce rozporů ve výpovědi svědkyně T. nalézací soud v napadeném rozhodnutí velmi obšírně rozebírá obsah jejích výpovědí učiněných v přípravném řízení (č. l. 32 a násl.) i v řízení před soudem, jež se značně odlišují co do míry i okolností útoků, jichž se tato svědkyně měla stát obětí ze strany poškozeného H. Stručně řečeno, zatímco v řízení před soudem svědkyně vypovídala v tom smyslu, že ji poškozený v době, kdy na něj stěžovatelé zaútočili, napadal, v řízení přípravném se o ničem podobném nezmiňovala. Uvedené rozpory svědkyně nebyla s to vysvětlit a její výpověď před soud