III.ÚS 1857/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1857/08 ze dne 6. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Fabryka Autobusów SOLBUS sp.z. o.o., se sídlem 86-050 Solec Kujawski, ul. Powstancow 7, Polská republika, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008, č.j. 8 Cmo 112/2008-109, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 3. 1. 2008, č.j. 55 Cm 246/2007-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo proti ní nařízeno předběžné opatření [§ 102 odst.1, § 76 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Stěžovatelka obsáhle dovozuje, že těmito rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 55 Cm 246/2007 se podává následující. Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným usnesením v řízení o žalobě, kterou se vedlejší účastnice (tam žalobkyně) společnost SOR Libchavy spol. s r. o., se sídlem Libchavy 48, domáhá, aby žalované stěžovatelce byla uložena povinnost "zdržet se výroby, dovozu, vývozu, prodeje distribuce a propagace autobusů typu Solcity 11 SN 11 M, Solcity 11 SN 11 L, Soltur ST 10/l, Soltur ST 11/l, Solway SL 10, Solway SL 11, Soltur ST 10, Soltur ST 11 a zároveň uložení povinnosti žalovanému zdržet se výroby, dovozu, vývozu, prodeje, distribuce a propagace autobusů se shodným konstrukčním řešením jako autobusy SOR, a to jak sám, tak prostřednictvím třetí osoby", nařídil na základě ustanovení § 102 odst. 1 o.s.ř. předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost "zdržet se výroby, dovozu, vývozu, prodeje, distribuce a propagace autobusu typ Solcity 11SN 11 M, a to jak sám, tak prostřednictvím třetí osoby". V odůvodnění usnesení soud uzavřel, že na základě listinných důkazů předložených vedlejší účastnicí (znaleckého posudku) má potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků za prokázanou. Konstatoval, že stěžovatelka "i po ukončení smluvního vztahu (který zanikl v návaznosti na výpověď vedlejší účastnice ze dne 15. 3. 2006 uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31. 3. 2007) založeného mezi žalobcem a žalovaným licenční smlouvou (ze dne 25. 8. 2000, dále jen "licenční smlouvou"), žalovaný vyrábí a uvádí na trh autobusy pod označením Solbus Solcity, Solbus Soltur a Solbus Solway, mimo jiné tedy i autobus typu Solbus Solcity 11 SN11M, které sice vnějším designem ani označením nejsou shodné s autobusy SOR, které byly předmětem licenční smlouvy, nicméně obsahují shodné konstrukční prvky, jak již bylo uvedeno ve znaleckém posudku zpracovaném pro žalobce", a tím bylo podle jeho názoru "dostatečně osvědčeno, že byla naplněna skutková podstata nekalosoutěžního jednání spočívajícího v porušení obchodního tajemství dle ust. § 51 obch. zákoníku, a je proto třeba pro hrozící nebezpečí z prodlení upravit poměry účastníků vydaným předběžným opatřením a zamezit tak vzniku škody nebo jiné újmy, popř. jejich dalšího rozšiřování". Soud prvního stupně dovodil pravomoc soudů České republiky s poukazem na čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení Brusel I"), ve spojení s prorogační doložkou obsaženou v čl. III. bodu 2 licenční smlouvy. Místní příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích je pak dána ustanovením § 86 odst. 2 o. s. ř, jelikož stěžovatelka má v jeho obvodu majetek, který představují tvrzené pohledávky za vedlejší účastnicí "uplatňované z porušení ... licenční smlouvy". Odvolací soud shodně shledal, že předpoklady nařízení předběžného opatření byly splněny, a usnesení jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Uvedené závěry soudu prvního stupně odvolací soud převzal, a doplnil úsudkem, že jelikož licenční smlouva "byla uzavřena před datem 1. 5. 2004, tj. datem vstupu České republiky do Evropské unie", nelze pravomoc soudů České republiky dovodit z Nařízení Brusel I, nýbrž je třeba použít ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "zákona č. 97/1963 Sb."). V ústavní stížnosti stěžovatelka postupně namítala, že: 1. Poněvadž vedlejší účastnice podala žalobu po dni 1. 5. 2004, na věc dopadá Nařízení Brusel I, a nikoli zákon č. 97/1963 Sb.; protichůdný názor odvolacího soudu stojí též v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 29 Od 87/2004. 2. Závěry soudů se "odvíjejí od údajně prokázaného nekalosoutěžního jednáni ... - tedy od deliktního jednání nesmluvní povahy, které nijak nesouvisí s již dříve ukončenou Licenční smlouvou, respektive mělo k němu dojít až po zániku Licenční smlouvy", přičemž vedlejší účastnice ani netvrdí, že se domáhá "jakéhokoliv nároku z titulu licenční smlouvy či jejího porušení". V důsledku uvedeného se nemůže uplatnit prorogační ujednání a pro určení "příslušnosti soudu" měl být aplikován čl. 5 odst. 3 Nařízení Brusel I, dle kterého jsou k projednávání předmětné věci příslušné soudy Polské republiky. 3. Ustanovení čl. 31 Nařízení Brusel I nelze použít, neboť "požadovaná úzká vazba mezi povinností požadovanou návrhem vedlejšího účastníka na nařízení předběžného opatření a jurisdikcí soudů České republiky naprosto chybí, protože údajné nekalosoutěžní jednání a jeho následky probíhají na území Polské republiky, nikoliv na území České republiky". 4. K "dosáhnutí příslušnosti" svého "domovského" soudu (Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích) se vedlejší účastnice uchýlila k "účelové argumentaci" poukazem na pohledávky, které sama neuznává. 5. Postupem obecných soudů se dostala do situace, kdy musí neočekávaně hájit svá práva proti zásahům způsobeným nařízením předběžného opatření v jurisdikci, která je pro ni cizí, a v jejímž právním řádu "se obtížně orientuje", což s sebou nese zvýšené náklady, zatímco vedlejší účastnici, která je "českým subjektem, významným podnikem ve svém regionu, se tak dostává ničím neopodstatněné výhody". 6. Rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné, resp. nepřezkoumatelné, jelikož s "kvalifikovanými argumenty", jež přednesla v odvolání ("nedostatkem příslušnosti soudů České republiky", "neexistencí řádného návrhu vedlejší účastnice v soudním spise", neosvědčením "definičních znaků skutkové podstaty nekalosoutěžního jednání", resp. "potřeby zatímní úpravy vztahů mezi účastníky" a "zjevnou nepřiměřeností" předběžného opatření) se odvolací soud vypořádal "pouhým uvedením několika vzájemně nesouvisejících floskulí", z nichž "nelze nijak dovodit logický sled argumentů, na základě kterých soud dospěl k závěru o potřebě zatímní úpravy vztahů mezi účastníky". 7. V intencích odvolacích námitek tedy soud prvního stupně 1/ "závěr o existenci Licenční smlouvy" nepřípustně ztotožnil s osvědčením nekalosoutěžního jednání, 2/ jeho úsudek o nutnosti zatímní úpravy neobstojí též proto, že "výroba autobusu Solcity 11 SN UM byla zahájena již v roce 2005" a "ode dne zahájení výroby do dne podání návrhu na nařízení předběžného opatření tak uplynuly téměř tři roky", 3/ nezabýval se otázkou, zda "byly splněny zákonné náležitosti znaleckého posudku", 4/ újma "na ústavním právu ... na podnikání", vyvolaná předběžným opatřením (zejména co do "zachování nehmotných složek podnikání, zejména klientely a tzv. goodwillu podniku"), je nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli a "prakticky" vylučuje uvedení do původního stavu. Ve vyjádření k ústavní stížnosti (jež bylo stěžovatelce intimováno) dala vedlejší účastnice najevo, že rozhodnutí pokládá za věcně správná; poukazovala na to, že 1/ námitka aplikovatelností Nařízení Brusel I je jen "formální", neboť tak jako tak je založena pravomoc soudů České republiky, 2/ v žalobě ("část V., odst. 3") výslovně uvedla, že "žalovaný i po ukončení Licenční smlouvy pokračuje ve výrobě autobusů s konstrukčním řešením odpovídajícím typovým řadám, které byly předmětem Licenční smlouvy", čímž "dochází ze strany žalovaného k porušení jeho povinností dle ustanoveni Licenční smlouvy, která zůstávají v platnosti i po jejím ukončení, a dále k porušení ustanovení § 513 obchodního zákoníku", 3/ že stěžovatelka nevznesla námitku místní nepříslušnosti v předchozím řízení, a proto již nelze na ni brát zřetel, a konečně 3/ že napadená usnesení náležitosti stanovené občanským soudním řádem