III.ÚS 1859/22

Stěžovatel v ústavní stížnosti podané dne 11. a 13. 7. 2022 poukazuje na údajná porušení svých základních práv.

Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel se na Ústavní soud obrátil již ve více jak 200 případech. Přestože byl opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost ustanovením § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ani nyní podaný návrh tyto podmínky nesplňuje. Kromě absence obligatorního právního zastoupení je totiž podaný návrh zcela nesrozumitelný a není zřejmé, proti čemu vlastně směřuje a čeho se jím stěžovatel domáhá. Na straně jedné totiž stěžovatel brojí proti průtahům v několika soudních řízeních, současně však označuje některá soudní rozhodnutí jako "právní zmetky" a soudce, kteří je vydali, osočuje z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Z obsahu ústavní stížnosti není taktéž zřejmé, o jaká rozhodnutí se jedná, ani v jakém směru jimi měla být porušena základní práva stěžovatele.

Brojí-li stěžovatel proti tvrzeným průtahům v soudních řízeních, je namístě před podáním ústavní stížnosti využít postup podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu) a teprve poté následné rozhodnutí případně napadnout ústavní stížností. Má-li stěžovatel za to, že se vůči němu některé osoby dopustily trestného činu, pak je namístě, aby využil prostředky právní ochrany podle trestního řádu, které svou činností zdejší soud nemůže nahrazovat.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, stalo-li se tak v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se stěžovateli dostalo opakovaně již ve velkém počtu případů. Z úřední činnosti je totiž zdejšímu soudu známo, že stěžovatel podal již mnohokrát ústavní stížnosti trpící stejnou vadou a na tuto skutečnost byl opakovaně upozorňován s poučením, že neodstranění vady ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí ústavní stížnosti.

Uvedeného, včetně zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, si je navrhovatel vědom, neboť požaduje prodloužení lhůty k odstranění vad o dalších 60 dnů. Této žádosti Ústavní soud nevyhověl, neboť, jak konstatoval např. v usnesení stejného stěžovatele sp. zn. I. ÚS 2528/20 ze dne 22. 9. 2020, považuje prodlužování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti formou soudcovské lhůty za nepřiměřené zvýhodňování ve vztahu k ostatním stěžovatelům, kteří zákon o Ústavním soudu respektují (srov. sp. zn. II. ÚS 3759/17, IV. ÚS 4084/17, IV. ÚS 1666/16, IV. ÚS 3636/16 a další).

Za dané situace, kdy stěžovatel dlouhodobě ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.