III.ÚS 1875/19

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, peněžitý trest ve výši 1 mil. Kč a trest zákazu činnosti v délce trvání pěti let.

Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel i státní zástupce odvolání. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o peněžitém trestu a stěžovateli byl uložen peněžitý trest ve výši 2,1 mil. Kč. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Podle vrchního soudu provedl krajský soud dokazování v souladu s požadavky kladenými trestním řádem a s ohledem na ochranu základních práv a svobod stěžovatele. Rovněž odůvodnění rozsudku podaného krajským soudem považuje vrchní soud za přiléhavé a v souladu s provedenými důkazy. Co se však týče výroku o vině, dospěl vrchní soud k závěru, že zvýšení uloženého peněžitého trestu bude lépe vyjadřovat rozsah zkrácení daně a vylákání výhody na dani a získaného majetkového prospěchu.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelem podané dovolání z velké části napadá skutková zjištění učiněná krajským soudem a vrchním soudem. Podle Nejvyššího soudu však nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rovněž odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků považuje Nejvyšší soud za dostačující a postup krajského soudu a vrchního soudu podle jeho mínění dostatečně chránil ústavně chráněná práva a svobody stěžovatele.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v jeho případě došlo k nepřípustnému porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se domnívá, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel také konstatuje, že obecné soudy porušily jim uloženou povinnost poskytovat ochranu právům vyjádřenou čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv a svobod při výpočtu škody, kterou měl svým jednáním způsobit. V této souvislosti poukazuje na to, že výše škody byla odvozena od tzv. fiktivních faktur, přičemž v průběhu trestního řízení se prokázalo, že se jedná o fiktivní transakce. Škoda tedy měla být stanovena na jiném skutkovém základě. V tom stěžovatel spatřuje projevy libovůle obecných soudů, nerespektování kogentních právních norem a neodůvodněného vybočení ze standardů interpretace práva.

Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily jednu z transakcí jako dílčí útok pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby a nikoliv jako samostatný čin, u kterého došlo k zániku trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby. Stěžovatel je přesvědčen, že tímto jednáním obecných soudů došlo k nepřípustnému rozšíření jeho trestní odpovědnosti, neboť se mu přičítá vina za trestný čin, za nějž trestní odpovědnost zanikla. Takový postup obecných soudů považuje stěžovatel za rozporný se skutkovými zjištěními a také za projev svévole, neboť obecné soudy své závěry logicky neodůvodnily.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále napadá porušení principu presumpce neviny. Podle jeho názoru obecné soudy porušily § 211 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že přečtení protokolu o dřívější výpovědi svědka v hlavním líčení je vyloučeno, pokud svědek vypovídá shodně, což mělo nastat v tomto případě. Takové jednání je podle stěžovatele příkladem extenzivního postupu obecných soudů, kterým porušily zásadu presumpce neviny, neboť vycházely z přesvědčení o vině stěžovatele a tomu přizpůsobily dokazování.

Stěžovatel dále napadá další skutková zjištění obecných soudů, kterými mělo dojít k nepřípustnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Skutková zjištění jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel je také přesvědčen, že obecné soudy nehodnotily s náležitou pečlivostí jeho obhajobu a nevyslechly jím navrženého svědka, aniž by k takovému postupu měly jakýkoli relevantní důvod. Obecné soudy také dle mínění stěžovatele vycházely ze skutkových zjištění, která nejsou založena na skutečných důkazech, případně jim žádné dokazování nepředcházelo, což je zcela v rozporu se zásadami trestního řízení.

Součástí ústavní stížnosti je také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, s ohledem na zdravotní stav stěžovatele a kroky, které musí učinit, aby mohl splnit uložený peněžitý trest.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstantně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena žádnou vadou, která by zasáhla do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Obecné soudy vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který - navzdory přesvědčení stěžovatele - není v rozporu s provedeným dokazováním. Z rozhodnutí je rovněž patrné, proč krajský soud některé důkazy neprovedl a nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi Nalus - http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud dále zjistil, že obecné soudy dodržely všechna procesní pravidla, a to včetně čtení z protokolů o dřívější výpovědi některých svědků. Nejvyšší soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, jak je nutné chápat slova trestního řádu "v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi" (viz § 211 odst. 3 trestního řádu). Předpoklad stěžovatele, že se jedná výlučně o rozpor, nemá v ustanovení trestního řádu dostatečnou oporu. V této souvislosti Ústavní soud také připomíná, že nemá pravomoc zasahovat do výkladu podaného obecnými soudy, ledaže by se jednalo o vykročení z ústavou daných mezí. Tyto podmínky k realizaci pravomoci Ústavního soudu splněny nejsou.

Ústavní soud také připomíná, že nemá pravomoc nahrazovat zjištění a právní úvahy obecných soudů svými vlastními, a to včetně hodnocení důkazů. Stěžovatel svou ústavní stížnost namířil především do otázek skutkových. Hodnocení důkazů je v pravomoci obecných soudů, které v předloženém případě postupovaly v mezích vymezených jim Ústavou. Jak při stanovení výše škody, v otázce pokračujícího trestného činu či promlčení, neprovedených důkazů, nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, případně dalších vad vytýkaných jim stěžovatelem, postupovaly obecné soudy v souladu s Ústavou předepsanými pravidly a do základních práv a svobod stěžovatele nezasáhly nad ústavním pořádkem a zákony dané meze.

Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel se také domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento postup by však byl důvodný, pouze kdyby Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je takový návrh posouzen stejně jako ústavní stížnost.