Ústavní soud III.ÚS 189/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 4, v čl. 3 odst. 1, v čl. 10 odst. 2, v čl. 17 odst. 1 a 2, v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Se svou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení na § 169r odst. 1 písm. d) zákona č 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců").

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel přicestoval do České republiky na základě dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem rodinným, poté zde za tímto účelem pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Po téměř třech letech podal stěžovatel žádost o nové povolení k dlouhodobému pobytu, a to za účelem podnikání. Řízení o žádosti stěžovatele bylo usnesením Ministerstva vnitra ze dne 4. 12. 2020 č. j. OAM-19123-4/DP-2020 zastaveno. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 17. 3. 2021 č. j. MV-11404-4/SO-2021 zamítla.

Žalobu podanou proti rozhodnutí vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2022 č. j. 10 A 40/2021-43 zamítl s odůvodněním, že cizinec podávající žádost o vydání pobytového oprávnění za jiným než dosud přiznaným účelem musí splnit podmínku předchozího pobytu delšího než 5 let, to platí, ať už jde o změnu účelu pobytu nebo o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za jiným než dosud akceptovaným účelem. Stěžovatel tuto podmínku nesplnil, protože na území České republiky pobýval pouze 3 roky, stejně tak nesplnil podmínky § 45 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého stačí pobyt na území o délce 3 roky, nicméně jen v případě, že by žadatel vstoupil na území za účelem společného soužití rodiny.

Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatel nebyl oprávněn podat žádost po 3 letech pobytu, protože do České republiky nepřicestoval za účelem společného soužití rodiny a nebyl držitelem oprávnění k pobytu za tímto účelem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před správními orgány a správními soudy a tvrdí, že tyto pochybily, když neaplikovaly § 46 odst. 1 a § 58 odst. 3 zákona o pobytu cizinců týkající se "udělení druhého účelu pobytu současně s platným povolením k dlouhodobému pobytu". Stěžovatel namítá, že podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ani v rámci odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení nemůže odvolací orgán zkoumat hmotněprávní podmínky pro udělení druhého účelu nebo pro vydání nového povolení k pobytu, totéž platí i pro navazující soudní řízení. Je tak porušen princip svobody projevu - podání žádosti, podle něhož může každý činit, co není zákonem zakázáno (čl. 17 odst. 1 a 2 a čl. 2 odst. 4 Listiny). Stěžovatel je přesvědčen, že § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je protiústavní, neboť neumožňuje ve věci meritorně rozhodnout a vylučuje tak posouzení otázky, zda žadatel splňuje hmotněprávní podmínky pro udělení druhého účelu pobytu, tedy de facto vede k pozbytí práva na soudní ochranu. Ve svém důsledku může také dojít k porušení práva žadatele na soukromý a rodinný život a porušení jeho procesních práv (právo na výslech, na veřejně projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny).

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není ani primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při svém rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Správní soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené v § 45 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců, podle kterého cizinec, který je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu a hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu. Podle věty druhé daného ustanovení platí, že cizinec, který hodlá na území pobývat za účelem podnikání, může o takovou změnu požádat, pokud je držitelem platného povolení k dlouhodobému pobytu a na území pobývá po dobu delší než 5 let; to se nevztahuje na cizince, který žádá o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování, na cizince pobývajícího na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 odst. 3 a na cizince uvedeného v odstavci 2.

Vedlejší účastnice ani správní soudy se neztotožnily s námitkou stěžovatele, že pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny (§ 42a zákona o pobytu cizinců). K tomu, aby bylo možno konstatovat, že stěžovatel vstoupil na území za účelem společného soužití rodiny, by bylo potřeba, aby nevstoupil na území na základě víza za účelem rodinným, ale víza k převzetí povolení k dlouhodobému pobytu pro společné soužití rodiny. Z výpisu z evidence založené ve správním spise (a přiložené taktéž k ústavní stížnosti) Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatel byl držitelem víza k pobytu nad 90 dnů za účelem rodinným, tedy víza, které nelze zaměňovat za vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí povolení k dlouhodobému pobytu pro společné soužití rodiny. Z ničeho nevyplývá, že by si stěžovatel požádal již před vstupem na území České republiky na zastupitelském úřadě o povolení k pobytu podle § 42a zákona o pobytu cizinců. K tomu, aby mohlo být cizinci uděleno oprávnění k pobytu za účelem společného soužití rodiny, je nutné, aby se jednalo o cizince, který je jednou z osob uvedených v § 42a odst. 1 písm. a) až h) tohoto zákona, tedy se musí jednat např. o manžela cizince, který má na území České republiky povolený pobyt, nebo o nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince s povoleným pobytem. V případě, kdy se jedná o manžela cizince, který má na území povolený pobyt, musí být splněny též podmínky uvedené v § 42a odst. 7 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců, naproti tomu v případě vstupu na území České republiky za účelem rodinným manžel vstupujícího cizince podmínky uvedené v § 42a odst. 7 písm. a) a b) tohoto zákona splňovat nemusí.

Ústavní soud nemá, co by shora uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu mohl z pozice ústavnosti vytknout. Především je nutné konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, jakým způsobem zasáhla napadená rozhodnutí do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí. Ústavní soud obdobně jako Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti konstatuje, že stěžovatel označil v ústavní stížnosti celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu či městského soudu, ustanovení různých zákonů, mezinárodních smluv a obecných právních zásad, které měly vedlejší účastnice a správní soudy porušit, nespecifikoval však, jakým konkrétním způsobem k zásahu do jeho práv došlo, či jak s věcí souvisejí. Ústavní stížnost je tak nepřehledná a ve své podstatě obsahuje pouze rekapitulaci dosavadního řízení a citace judikatury a právních norem, které měly být porušeny, absentuje jakákoli ústavněprávní polemika se závěry napadených rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení části v záhlaví citovaného právního předpisu. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.