III.ÚS 1890/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1890/11 ze dne 26. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 4987/2009-48, rozsudku Městského soudu Praha ze dne 8. 7. 2008 č. j. 55 Co 113/2008-36, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2007 č. j. 26 C 118/2007-24, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Obvodní soud pro Prahu 2 shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované Česká republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 500.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného soudního řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Oba soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987 sp. zn. 4 T 162/87 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách (§ 269 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do dne 30. 11. 1999) a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a ke ztrátě vojenské hodnosti. Ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 4 Tz 101/2005, rozhodl tak, že tímto rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 tr zákona, ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch stěžovatele, že napadený rozsudek a další obsahově navazující rozhodnutí se zrušují, a stěžovatel se podle § 226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby. Rozhodující soudy se shodly, že stěžovatelův nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je promlčen. Odvolací soud konstatoval, že nárok na odškodnění nemateriální újmy byl do vnitrostátního právního řádu včleněn až novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., přičemž z čl. II přechodného ustanovení tohoto zákona vyplývá, že odškodnit lze nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, ke kterému došlo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. dnem 27. 4. 2006), jen tehdy, pokud nárok na náhradu této újmy nebyl k tomuto dni promlčen. Stěžovatel uplatnil nárok u soudu dne 14. 11. 2006, tj. po uplynutí promlčecí doby, přičemž před nabytím účinností zákona č. 160/2006 Sb. stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, která by promlčecí lhůtu prodloužila, nepodal. Soudy dovodily, že v projednávané věci se proto nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy promlčel dne 17. 2. 2006, uplynutím lhůty šesti měsíců od skončení řízení (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl, jelikož dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dány nejsou. Dospěl k závěru, že právní úprava odškodnění nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve vztahu k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zakotvená zákonem č. 160/2006 Sb., je-li co do své aplikace omezena na případy, kdy není nárok promlčen, pouze časově limituje použitelnost nové úpravy, a činí tak prostřednictvím tzv. "pravé zpětné účinnosti ve prospěch poškozených". Nejvyšší soud též dovodil, že na uvažovanou věc nelze aplikovat nosné důvody nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, jelikož stěžovatel žádné právo na odškodnění nemateriální újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením nenabyl, když podmínkou aplikace § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zákona č. 89/1998 Sb. je, aby nárok nebyl promlčen (čl. II zákona č. 160/2006 Sb.); to však nastalo, jak soudy správně dovodily, již dne 17. 2. 2006. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (konkretizovaným shora) se odvíjí přímo z čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny, přičemž není vázáno na zákony č. 58/1969 Sb., 82/1998 Sb., resp. 160/2006 Sb. Těžiště své argumentace spatřuje v nálezech Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 696/06. Stěžovatel setrvává rovněž v přesvědčení odůvodněném poukazem na nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92 ze dne 10. 12. 1992, že pokud zpětná účinnost zákona č. 160/2006 Sb. na něho "nedosáhla", nejde o důvod pro jeho vyloučení z práva na náhradu nemateriální újmy, které je ústavně garantováno. Uvádí, že podle zákona, který nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006 (zákona č. 160/2006 Sb.), nelze "počítat lhůtu tak, že tato lhůta skončila dříve, než zákon, podle něhož se tato lhůta počítá, nabyl účinnosti". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny se podává, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Vzhledem k ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny však není přímo aplikovatelné (nelze z něj nárok dovodit přímo), neboť "podmínky a podrobnosti" nároku na náhradu škody upravuje zákon; tím je v rozhodných souvislostech zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. i zákona č. 160/2006 Sb. Vzhledem k nezpochybnitelné zásadě (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), že soud je vázán žalobním návrhem (petitem), včetně jeho skutkového vymezení (vylíčením rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.), je rozhodné, že stěžovatel svůj nárok identifikoval v průběhu celého řízení před obecnými soudy s nesprávným úředním postupem v podobě "průtahů v řízení", "zahájeném" jeho podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 16. 12. 2002, jeho trojím opětováním a ukončeném až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 4 Tz 101/2005. Navzdory některým odkazům na "článek 5 odst. 5 Úmluvy" (ve smyslu požadavku "přihlédnutí" k němu, resp. "k nezákonnosti původního odsouzení a k útrapám, které byly s tímto odsouzením spojeny") se toto určení stěžovatelem uplatněného nároku podává z obsahu žaloby (procesní spis, č.l. 1 p.v. a č.l. 2, zejména bodu V.), ze "stanoviska k vyjádření žalované (průtahy v řízení)" na č.l. 10, dalšího "stanoviska" k "průtahům v řízení" na č.l. 20, příp. i z odvolání na č.l. 26, oponujícím promlčení nároku výkladem ustanovení § 32 odst. 3 zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Ve stejném směru působí, čerpá-li stěžovatel pro svůj nárok oporu v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 696/06 ze dne 14. 8. 2007, jestliže v něm má jít o nemateriální újmu "za neúměrně dlouhé" (důchodové) řízení. Obecným soudům nelze vytýkat, že takto pochopily, o co stěžovateli jde, uplatňuje-li nárok na odškodnění nemateriální újmy ve výši 500.000 Kč, a že právě s takovou žalobou se ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ostatně stěžovatel v tomto směru neupla