III.ÚS 19/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 19/19 ze dne 28. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Jurajem Dragúnem, advokátem, sídlem Ševcovská 4075, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 21 Cdo 1594/2018-166, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. března 2017 č. j. 60 Co 66/2017-63 a II. výroku usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. ledna 2017 č. j. 38 C 131/2016-54, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Univerzity Tomáše Bati, sídlem náměstí T. G. Masaryka 5555, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 38 C 131/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Výrokem I. usnesení okresního soudu ze dne 25. 1. 2017 č. j. 38 C 131/2016-54 bylo přiznáno stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro část řízení, v níž se domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Výrokem II. nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků pro část řízení, v níž se domáhal, aby soud uložil vedlejší účastnici přiznat mu ode dne 19. 9. 2013 osobní příplatek nejméně ve výši 5 200 Kč "hrubého" měsíčně tím, že soud opraví mzdový výměr stěžovatele ze dne 19. 9. 2013 tak, že v něm bude uveden osobní příplatek ve výši nejméně 5 200 Kč "hrubého" měsíčně, dále aby soud určil, že stěžovateli udělené překážky v práci na straně vedlejší účastnice dle § 209 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), ze dne 16. 2. 2015 a 14. 8. 2015 jsou neplatné, a aby soud poskytl stěžovateli satisfakci určením, že v žalobě blíže specifikovaným jednáním vedlejší účastnice byly porušeny její právní povinnosti. Výrok II. odůvodnil okresní soud tak, na rozdíl od požadavku stěžovatele na vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru účastníků výpovědí vedlejší účastnice ze dne 27. 1. 2016, kdy tvrzení stěžovatelem v žalobě uváděná, budou-li v řízení posléze prokázána, mohou vést k závěru o neplatnosti uvedené výpovědi, jde naopak vůči ostatním řízením o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel se nedomáhá zaplacení osobního příplatku, ale opravy mzdového výměru. Vůči určení neplatnosti překážek v práci na straně vedlejší účastnice pak spatřuje soud neúspěšnost v uplatňování práv stěžovatele spočívající v nedostatku naléhavého právního zájmu, neboť tam, kde lze žalovat na plnění, nelze žalovat na určení. Rovněž stěžovatelem vznesené požadavky, aby soud konstatoval, že vedlejší účastnice uvedeným jednáním porušila tu či onu právní povinnost, považoval okresní soud za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. 3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 60 Co 66/2017-63 rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že jeho závěry o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva stěžovatelem jsou správné. 4. Stěžovatel proti usnesení krajského soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2018 č. j. 21 Cdo 1594/2018-166 odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud konstatoval, že požadavku stěžovatele na provedení opravy mzdového výměru nemůže být vyhověno, neboť zákoník práce zaměstnanci takové právo nepřiznává. Dle Nejvyššího soudu nelze ani uvažovat o neplatnosti oznámení zaměstnavatele, kterým sděluje zaměstnanci, že na straně zaměstnavatele nastala některá z překážek v práci podle § 207 až 210 zákoníku práce, neboť neplatnost je vlastností, kterou lze spojovat (jako důsledkem jeho vad) jen s právním jednáním. Uvedené oznámení zaměstnavatele není právním jednáním, neboť s jeho učiněním nejsou spojeny žádné právní následky na straně účastníků základního pracovněprávního vztahu; právní následky (spočívající v suspenzi základního pracovního závazku podle § 38 zákoníku práce a vzniku práva zaměstnance na náhradu mzdy) nastávají již se samotným výskytem překážky. Také požadavek na určení, že se vedlejší účastnice dopustila porušení vymezených povinností zaměstnavatele, nemůže být dle Nejvyšším soudem citované judikatury prostředkem právní ochrany zaměstnance před porušováním práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminací. Opodstatněnost uplatněného nároku nelze v občanském soudním řízení dovozovat ani na základě argumentace stěžovatele, podle které určení bude východiskem pro "další opatření jiných státních orgánů, např. nadřízené instituci pro vyvození důsledků vůči konkrétním zaměstnancům nebo inspektorátu práce při udělení sankce za správní delikty minimálně na úseku rovného zacházení (§ 24), pracovního poměru (§ 25), odměňování zaměstnanců (§ 26), a to dle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce", a bude proto mít "preventivně-sankční charakter". Tato argumentace totiž nedostatečně zohledňuje, že jsou to právě orgány inspekce práce, které jako správní úřady podle uvedeného zákona provádějí dohled státu nad dodržováním povinností v pracovněprávních vztazích, v rámci něhož kontrolují dodržování povinností vyplývajících nejen z právních předpisů, ale i z normativních částí kolektivních smluv a vnitřních předpisů vydaných podle zákoníku práce, a ve správním řízení rozhodují ve věcech přestupků a správních deliktů. Nejvyšší soud uzavřel, že takto odůvodněnému požadavku stěžovatele nelze proto v občanském soudní řízení vyhovět, neboť soud by jeho projednáním a rozhodnutím suploval činnost, která náleží do pravomoci orgánů inspekce práce. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dovolání byla mimo jiných argumentů vznesena i námitka, že rozhodnutím i postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a upozorňuje, že dle judikatury Ústavního soudu jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud dále dostatečně neodpověděl na v dovolání specifikovanou řadu námitek a otázek jak z oblasti práva hmotného, tak i procesního (viz dovolání bod 2 - určovací žaloba, bod 3 - vnitřní rozpornost, bod 5 - rozmnožování sporů, bod 6 a 9 - nároky, bod 12 - nutnost výzvy, bod 13 - nepředvídatelnost rozhodnutí, bod 14 - předmět řízení, bod 18 - druh nároku, bod 19 - legitimní očekávání, bod 20 - oprava žaloby, bod 21 - výše poplatku). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nepožadoval pouze opravu mzdového výměru, jak nesprávně uvádí dovolací soud, ale kromě toho se domáhal, aby vedlejší účastnici bylo uloženo přiznat stěžovateli ode dne 19. 9. 2013 osobní příplatek ve výši nejméně 5 200 Kč hrubého měsíčně. Stěžovatel přitom nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu, že tam, kde lze žalovat na plnění, nelze žalovat na určení. Takový výklad stěžovatel nepovažuje za správný, protože v každém jednotlivém případě se mohou vyskytnout okolnosti, které odůvodňují použití určovací žaloby jako nejefektivnějšího prostředku nápravy křivd nebo slouží lépe potřebám praktického života. Domáhat se jen náhrady není dle stěžovatele v dané věci smysluplným řešením, protože to bylo učiněno v minulosti již dvakrát, přičemž vedlejší účastnice zaplatila osobní příplatek jen do určitého data stanoveného výrokem a nerespektuje rozsudky sp. zn. 38 C 112/2012-359, 60 Co 242/2013-396 a 38 C 327/2013-208, ve kterých je konstatováno, že osobní příplatek náleží. Stěžovatel považuje za vnitřně rozporné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který na jedné straně tvrdí, že zákoník práce takové právo nepřiznává a je třeba žaloba na zaplacení, ale vzápětí uvádí, že bude-li v konkrétním případě na takové žalobě shledán naléhavý právní zájem, je odpovídajícím prostředkem žaloba na určení, že zaměstnanci za vykonanou práci náleží mzda v určité výši. Také tvrzení soudu, že oznámení o překážce v práci dle § 209 zákoníku práce není právním jednáním, neboť s jeho učiněním nejsou spojeny žádné právní následky, má stěžovatel za nesprávné a nesmyslné. To platí i pro argumentaci soudu, že určení, že se vedlejší účastnice dopustila porušení vymezených povinností, nemůže být prostředkem právní ochrany zaměstnance. Měly-li přitom soudy za