III.ÚS 2013/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2013/07 ze dne 8. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. J. S., CSc., právně zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2005 č. j. 23 C 118/2004- 37, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. května 2006 č. j. 1 Co 235/2005-60, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2007 č. j. 30 Cdo 3263/2006-84, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, a Mgr. M. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatele (v řízení dle o. s. ř. ,,žalobce"), aby byl Mgr. M. B. (jako žalovaný) povinen uveřejnit na své webové stránce omluvu ve znění: "Omlouvám se doc. Ing. J. S., CSc., za to, že jsem o něm na této webové stránce před volbami do Senátu České republiky na podzim 2004 uveřejnil nepravdivá a znevažující tvrzení, že byl učitelem marxismu-leninismu na VŠE, který si hned po revoluci navlékl dres liberála, označil jsem ho jako taky kandidáta a v souvislosti s jeho osobou jsem uvedl, že doba patnácti let po revoluci je příliš krátká na to, aby se lidé, jejichž základní schopností je manipulace s lidmi a fakty, prali znovu o moc. Mgr. M. B.". K odvolání stěžovatele rozhodl dne 3. května 2006 Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem, kterým napadené rozhodnutí nalézacího soudu podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.") potvrdil. Stěžovatel se dále obrátil na Nejvyšší soud ČR s dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dne 30. dubna 2007 odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona jako nepřípustné. Námitky stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti, směřují především proti způsobu, jakým obecné soudy prováděly dokazování, a zejména proti argumentaci odvolacího soudu. Tento soud v odůvodnění svého rozsudku dovodil, že výrok žalovaného, že stěžovatel byl učitelem marxismu-leninismu, je tvrzením ve své podstatě pravdivým, s tím, že politická ekonomie, jíž stěžovatel v osmdesátých letech na VŠE přednášel, byla součástí marxisticko-leninské ideologie. Odvolací soud proto dospěl k názoru, že i když stěžovatel nepřednášel přímo marxisticko-leninskou filozofii, ani vědecký komunismus, ale pouze složku tehdejší politické ekonomie, šlo o součást marxismu-leninismu. Stěžovatel proto dle odvolacího soudu nepochybně vyučoval marxismus-leninismus, takže výrok, že byl učitelem marxismu-leninismu, není nepravdivý. Odvolací soud tak vyjádřil odlišný názor od soudu prvého stupně, který tvrzení o stěžovateli jako ,,učiteli marxismu - leninismu" označil za nepravdivé, byť vzhledem ke kontextu, v němž byly vysloveny (vzájemná kritika kandidátů v rámci politické volební kampaně), žalobě stěžovatele nevyhověl. Odvolací soud dále připomněl, že žalobce byl až do změny státního režimu dlouhodobým členem KSČ, a tím se prý podílel na prosazování její ideologie, a to jak jako člen této strany, tak i jako učitel. Další sporné výroky pak odvolací soud posoudil jako hodnotící úsudky mající pravdivý základ. Pokud stěžovatel jako bývalý člen komunistické strany a vysokoškolský učitel začal po změně totalitního režimu zastávat liberálně ekonomické názory a postoje, pak výrok o tom, "že po revoluci navlékl dres liberála, který je také kandidátem, a že po patnácti letech po revoluci je příliš krátká doba na to, aby se lidé, jejichž základní schopností je manipulace s lidmi a fakty, prali o moc", má na základě těchto skutečností dle odvolacího soudu pravdivý a reálný základ. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že odvolací soud ve skutkové otázce, zda byl stěžovatel učitelem marxismu - leninismu na VŠE, zaujal opačné stanovisko, než soud prvého stupně, aniž by však ve věci provedl jakýkoliv důkaz. Odvolací soud ke zdůvodnění závěru o pravdivosti výše uvedeného tvrzení pouze citoval články 4 a 16 odst. 1 Ústavy ČSSR z roku 1960, podle nichž vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy Komunistická strana Československa, a rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru marxismu - leninismu, a dále ustanovení § 72 odst. 2 písm. a) zákona č. 39/1980 Sb., které stanovilo, že učitelé vysokých škol jsou povinni zejména připravovat studenty na základě vědeckého světového názoru v souvislosti s nejnovějšími poznatky vědy a techniky a s potřebami budování rozvinuté socialistické společnosti; dále s poukazem na Všeobecnou encyklopedii z roku 1997 (která nebyla k důkazu konstatována), reprodukuje odvolací soud poučku o třech zdrojích a součástech marxismu s tím, že jednou z těchto součástí je i politická ekonomie. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl, že dle § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné ve Sbírce zákonů České republiky. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že do odůvodnění svého rozhodnutí cituje některá ustanovení Ústavy ČSSR z roku 1960 a vysokoškolského zákona č. 39/1980 Sb. Chybný je však úsudek, že citovaná ustanovení prokazují, že stěžovatel podle nich při výuce na VŠE skutečně postupoval. Takto široké chápání tzv. notoriet, tj. skutečností obecně známých a skutečností známých soudu z jeho činnosti, dle názoru stěžovatele odporuje znění i smyslu § 121 o. s. ř. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud ponechal bez povšimnutí tvrzení stěžovatele, že se k tehdy hlásaným ekonomickým teoriím stavěl značně kriticky a že poukazoval na přednosti tržně ekonomických koncepcí. Důkazy, které stěžovatel o těchto tvrzeních nabídl, nebyly odvolacím soudem provedeny. Za nesprávný považuje stěžovatel i právní názor, že sporným výrokem ke snížení jeho cti a důstojnosti nedošlo z toho důvodu, že skutečně byl od roku 1984 do roku 1989 členem komunistické strany. Stěžovatel připomíná, že v žádném zákonném předpise nelze najít oporu pro závěr, že ten, kdo byl po určitou dobu v KSČ, požívá nižšího stupně ochrany osobnosti než ostatní občané. Stěžovatel dále vyjadřuje i nesouhlas se způsobem, jakým odvolací soud interpretuje ustanovení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů obou stupňů ohledně intenzity zásahu výroků vedlejšího účastníka do osobnostních práv stěžovatele i se způsobem, jakým odvolací soud interpretoval otázku mezí přípustné kritiky. Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí argumentuje písemností, která nebyla součástí dokazování. Stěžovatel dále nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu ČR v řízení o dovolání. Dovolací soud posoudil námitky stěžovatele jako směřující k dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., i když tento důvod nebyl ve věci použitelný a nebyl ani uplatňován. Stěžovatel zdůrazňuje, že ve svém dovolání poukazoval na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel tvrdí, že předpoklady naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byly v projednávané věci splněny, neboť posouzení, co je třeba rozumět tzv. notorietami, které není třeba prokazovat, je otázkou právní, i když její vyřešení je významné pro skutková zjištění. Právní otázkou je i rozlišení mezi tvrzením skutečností a hodnotícím úsudkem, kterážto otázka dle názoru stěžovatele není v judikatuře řešena jednotně. Za otázku zásadního významu pak stěžovatel považuje i to, zda a do jaké míry je z hlediska osobnostních práv (a to i v porovnání s ustanovením § 67 tr. zákona) handicapem členství v KSČ před listopadem 1989. II. Ústavní stížnost není zjevně opodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti uplatňuje Ústavní soud svou kasační pravomoc teprve tehdy, octnou-li se rozhodnutí obecných soudů v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná-li se o způsob, jakým obecné soudy v civilním sporu prováděly dokazování a jednotlivé důkazy hodnotily, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen v přípa