III.ÚS 2077/18

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2018 č. j. 38 C 254/2017-52 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 6 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vzal za prokázáno, že stěžovatel jako zájemce uzavřel s vedlejší účastnicí řízení jako poskytovatelkou podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, innominátní smlouvu o propagaci, jejímž obsahem bylo umožnění inzerce na webovém portálu Č. A. S. (České Asistenční Služby), jehož provozovatelem je vedlejší účastnice řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel smlouvu žádným způsobem nevypověděl, došlo k jejímu automatickému prodloužení a vedlejší účastnici řízení vzniklo právo na zaplacení poplatku ve výši 6 000 Kč na další rok. Okresní soud považoval uzavřenou smlouvu za platnou a jasně vymezující práva a povinnosti smluvních stran. Okresní soud odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 29 Odo 1635/2005 vypořádal námitku stěžovatele, že zástupce vedlejší účastnice řízení nebyl ve smlouvě uveden a rovněž se zabýval i jeho námitkou, že v prezentaci údajně nebyly uvedeny pravdivé údaje. Dále neuznal námitku stěžovatele, že na webových stránkách vedlejší účastnice řízení nebyl prezentován. Skutečnost, že stěžovatel byl na webových stránkách prezentován i v rozhodné době dovodil z textu vyhotoveného vedlejší účastnicí řízení na základě listiny napsané samotným stěžovatelem. Důkazy navržené stěžovatelem k prokázání opaku nepřipustil, neboť podle názoru okresního soudu nelze prokazovat negativní skutečnost (tj. že na webových stránkách prezentován nebyl).

Stěžovatel namítá porušení shora uvedené ústavně zaručené zásady rovnosti účastníků řízení. Okresnímu soudu vytýká, že nerozhodl o jeho protinávrhu na zaplacení částky 6 000 Kč, že neprovedl jím navržené důkazy (k prokázání skutečnosti, že nebyl uveden na webových stránkách), že ho zavázal k plnění, jemuž neodpovídalo řádné protiplnění ze strany vedlejší účastnice řízení a konečně, že napadený rozsudek je v rozporu s právními předpisy a platnou judikaturou. Podotýká, že byl vedlejší účastnicí řízení při uzavírání smlouvy nepravdivě informován, že mu bude při provádění asistenční služby přivážet vozidla k opravě. Vzhledem k tomu, že podle názoru stěžovatele bylo takto podvedených daleko více klientů (cca 800), nepovažuje napadený rozsudek za bagatelní. Závěrem se věnuje i otázce zastoupení vedlejší účastnice řízení. V této souvislosti poukazuje např. na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 11. 1997 sp. zn. 11 Cmo 245/1997, podle něhož platí, že není-li zastoupení výslovně uvedeno v textu smlouvy, je taková smlouva absolutně neplatná.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná skutečnost, že částka požadovaná v napadeném rozsudku se považuje za bagatelní (v řízení šlo o částku 6 000 Kč s příslušenstvím). Ústavní soud opakovaně ve své dosavadní rozhodovací praxi [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. II. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, nález sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je povětšinou evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž ? často jen pro svou výši ? nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.

Přístup Ústavního soudu současně nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto záležitostí zejména v § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Opodstatněnost ústavní stížnosti ve sporech o bagatelní částky proto přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [viz zejména podrobné odůvodnění v bodech 29. a násl. nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli nepodařilo. Pouhé hypotetické tvrzení stěžovatele, že údajnými podvodnými praktikami vedlejší účastnice řízení by mohly být dotčeny stovky osob, neposouvá celou věc nad hranici bagatelnosti.

Ústavní soud nesdílí ani další námitky stěžovatele zejména pak týkající se neprovedených důkazů. Ze zásad ovládajících civilní proces totiž nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V nyní posuzované věci měl okresní soud za dostatečně prokázané, že stěžovatel byl prezentován na webových stránkách vedlejší účastnice řízení (prostřednictvím e-mailové komunikace vedlejší účastnice řízení se stěžovatelem). S návrhem na provedení dalších důkazů k této otázce se pak rovněž řádně vypořádal, pročež v jeho postupu nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Poukazoval-li stěžovatel na rozpor s rozhodnutím vrchního soudu, je možné podotknout, že tento názor byl překonán mj. i okresním soudem citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1635/2005, podle něhož není pro řešení otázky platnosti této smlouvy významné, zda v ní bylo výslovně uvedeno, že osoba, která podepsala smlouva jako osoba jednající za smluvní stranu, tak činí na základě hmotněprávní plné moci.

Namítal-li stěžovatel, že okresní soud nerozhodl o jeho vzájemné návrhu na zaplacení částky 6 000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, Ústavní soud připouští, že považoval-li by okresní soud návrh stěžovatele za návrh vzájemný, měl by o něm rovněž formálně rozhodnout. Nicméně s ohledem na výsledek sporu, kdy žalobě bylo zcela vyhověno (a proto by musel být vzájemný návrh zamítnut), jakož i na jeho bagatelní charakter, postrádají tyto námitky patřičnou relevanci.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.