III.ÚS 2082/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2082/23 ze dne 11. 1. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Krejsy, zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou, sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023 č. j. 33 Cdo 210/2023-144, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. srpna 2022 č. j. 13 Co 146/2022-101 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. ledna 2022 č. j. 13 C 47/2020-60, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a 1) Martiny Espejo Contreras a 2) Filipa Exnera, zastoupeného JUDr. Janou Bärovou, advokátkou, se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastníci řízení (žalobci) se po stěžovateli (žalovaném) domáhali zaplacení částky 259 512 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991, resp. § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ke kterému došlo v důsledku plnění na základě neplatné smlouvy o dílo uzavřené dne 18. 2. 2017 mezi zhotovitelem - V. K. (dále jen "zhotovitel") zastoupeným stěžovatelem, a první vedlejší účastnicí řízení. Od této smlouvy první vedlejší účastnice řízení odstoupila dne 30. 6. 2017, jelikož dílo nebylo řádně a včas dokončeno. K požadovanému vrácení uhrazené zálohy stěžovatelem nedošlo ani z části. 3. Okresní soud v Karlových Varech (dále také "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 1. 2022 č. j. 13 C 47/2020-60 žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení částku 259 512 Kč s příslušenstvím (výrok I), jakož i povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na náhradě nákladů řízení částku 190 294 Kč (výrok II) a povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení s tím, že o výši a splatnosti bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím (výrok III). Okresní soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o dílo i ústní dohody o zastoupení zhotovitele stěžovatelem, kdy zhotovitel v důsledku znaleckým posudkem prokázané duševní poruchy nebyl schopen tato právní jednání učinit. Okresní soud na základě provedených důkazů (smlouvy o dílo, množství lékařských zpráv a zejména znaleckého posudku vyhotoveného na žádost okresního soudu MUDr. Petrem Kalinou dne 28. 2. 2021) dospěl k závěru, že zhotovitel trpěl duševní poruchou, která byla diagnostikována jako alkoholová demence, kdy v důsledku této duševní poruchy ve smyslu § 581 obč. zák. nebyl schopen smlouvu o dílo uzavřít. Zhotovitel nebyl rovněž schopen se stěžovatelem uzavřít ústní dohodu o zastoupení a udělit plnou moc pro potřebu uzavření smlouvy o dílo. S ohledem na uvedený závěr okresní soud uzavřel, že vzniklo bezdůvodné obohacení na straně stěžovatele ve smyslu § 2993 obč. zák., přičemž vedlejší účastníci řízení, kteří na základě neplatné smlouvy o dílo plnili, mají právo na vrácení toho, co plnili, tj. na vrácení peněžité částky coby sjednané zálohy na cenu díla. Námitky stěžovatele, že na základě smlouvy o dílo plnil a že sjednané práce byly provedeny (aniž by vznesl námitku vzájemného plnění) považoval za irelevantní, pročež jeho důkazní návrhy týkající se plnění díla a vad tohoto díla okresní soud zamítl, neboť směřovaly k prokázání nerozhodných skutečností z hlediska žalobou uplatněného nároku. 4. Krajský soud v Plzni (dále také "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 8. 2022 č. j. 13 Co 146/2022-101 rozsudek okresního soudu ve výroku I a II změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici řízení částku 129 756 Kč a druhému vedlejšímu účastníkovi řízení rovněž částku 129 756 Kč a dále mu uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 138 534,8 Kč (výrok I). Rozsudek okresního soudu ve výroku III potvrdil (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na nákladech odvolacího řízení částku 25 119,60 Kč (výrok III). Krajský soud vyšel ze skutkového zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že uzavřená smlouva o dílo i dohoda o zastoupení jsou absolutně neplatnými právními jednáními zhotovitele a vedlejším účastníkům řízení přísluší nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud tento nárok pouze neposoudil jako solidární pohledávku s ohledem na neexistenci majetkového společenství vedlejších účastníků řízení, a proto uložil stěžovateli zaplatit každému z vedlejších účastníků řízení polovinu celkové částky poskytnutého bezdůvodného obohacení. Zopakoval, že stěžovatel neuplatnil námitku vzájemnosti podle § 2993 obč. zák. žádným procesně relevantním způsobem, ačkoliv byl upozorněn, že civilní sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2023 č. j. 33 Cdo 210/2023-144 dovolání stěžovatele odmítl (výrok I), jelikož nebylo přípustné a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 664 Kč (výrok II). Nejvyšší soud ve stěžovatelově dovolání nenalezl žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud převzal závěry okresního a krajského soudu, kdy zároveň neshledal stěžovatelem namítaný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nebo hodnocení důkazů, které by bylo založeno na libovůli. Výtku, že stěžovatel nebyl soudem poučen o způsobu uplatnění vzájemného nároku, posoudil jako námitku vady řízení, k níž by mohl přihlédnout pouze v případě, že by dovolání bylo přípustné. Rovněž námitku, že krajský soud postupoval v rozporu s dobrými mravy, nezabýval-li se otázkou, jak byly získané prostředky stěžovatelem využity, vyhodnotil jako nepřiléhavou. Podle Nejvyššího soudu bylo jen a pouze na stěžovateli, aby procesně regulérním způsobem námitku vzájemného plnění uplatnil, a pokud tak neučinil, nelze tuto skutečnost brát k tíži obecných soudů. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že smlouva o dílo je neplatná, protože zhotovitel v rozhodné době trpěl duševní poruchou, která jej činila neschopným k právnímu jednání, tedy k uzavření této smlouvy o dílo i dohody o zastoupení. Stěžovatel je toho názoru, že na základě provedeného znaleckého posudku nešlo jednoznačně stanovit, že jednající osoba nedokázala posoudit následky svého jednání. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na skutečnost, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavním pořádkem zaručených práv, když se odmítly zabývat jeho důkazy a argumenty k rozsahu provedeného díla a otázce, jak byly finanční prostředky poskytnuté na základě smlouvy o dílo využity. Stěžovatel namítá, že nebyl obecnými soudy dostatečně poučen o způsobu uplatnění vzájemného nároku vůči vedlejším účastníkům řízení a o možnosti mít advokáta. Stěžovatel shledává rozhodnutí obecných soudů jako přepjatě formalistická, nepředvídatelná a překvapivá, postavená na nedostatečně odůvodněných skutkových zjištěních, rozporná s dobrými mravy a vybočující z mezí ústavnosti. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od okresního soudu vyžádal spis sp. zn. 13 C 47/2020. 8. Nejvyšší soud ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého odmítacího usnesení. Krajský soud považuje námitky stěžovatele za nedůvodné. V rozhodnutí se přitom zabýval námitkou rozporu s dobrými mravy, kterou nemohl shledat důvodnou, neboť v režimu nového občanského zákoníku je ponecháno výlučně na straně, vůči níž je nárok z bezdůvodného obohacení uplatňován, zda namítne vzájemnost plnění (srov. § 2993 obč. zák.) nebo nikoliv, přičemž to musí učinit procesně relevantním způsobem, což stěžovatel neučinil. Stěžovateli se rovněž dostalo poučení ve smyslu § 5 o. s. ř. o jeho procesních právech a povinnostech. 9. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah spisu. Vyslovil přesvědčení, že jak v posouzení způsobilosti k právnímu jednání, tak ve