III.ÚS 2175/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2175/21 ze dne 15. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Štického, zastoupeného Mgr. Janou Čižmárovou, advokátkou sídlem Haštalská 760/27, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2021 č. j. 4 As 168/2019-42 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019 č. j. 9 A 75/2017-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7 - Holešovice, a Vysoké školy ekonomické v Praze, sídlem nám. Winstona Churchilla 1938/4, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 17 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "zákon 106/1999 Sb."), žádal Vysokou školu ekonomickou v Praze (dále jen "VŠE") o informace týkající se konkrétní fyzické osoby (dále jen "subjekt údajů"), a to: 1) název diplomové práce, kterou na VŠE obhajovala, 2) jména členů zkušební komise pro závěrečné zkoušky, před kterými skládala na této škole státní závěrečnou zkoušku, a 3) termín, kdy skládala na této škole státní závěrečnou zkoušku, o jaký typ státní závěrečné zkoušky se jednalo a pro případ, že bylo takových dat více, uvedení všech termínů. VŠE odmítla podle § 15 odst. 1 zákona 106/1999 Sb. stěžovatelovy žádosti o informace s odůvodněním, že požadované informace obsahují osobní údaje, které nemohou být bez souhlasu subjektu údajů třetí osobě poskytnuty. Následně podané odvolání stěžovatele rektorka VŠE zamítla rozhodnutím ze dne 31. 1. 2017 č. j. 28/9011/2017, proti kterému podal stěžovatel žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rovněž v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. 3. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku předeslal, že v posuzované věci není mezi účastníky řízení sporu o tom, že všechny stěžovatelem požadované informace zahrnují osobní údaje ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"). Nejvyšší správní soud konstatoval, že souhlas subjektu údajů s poskytnutím požadovaných informací představujících osobní údaje nebyl prokazatelně poskytnut. Z § 8a zákona č. 106/1999 Sb. ve spojení s § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů je zřejmé, že VŠE byla oprávněna poskytnout stěžovateli požadované informace bez souhlasu subjektu údajů pouze za předpokladu, pokud by se na údaje obsažené v těchto informacích vztahovala některá z výjimek vyplývajících z § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel v rámci své žalobní argumentace ale netvrdil, že by v posuzované věci byla dána některá z výjimek umožňujících zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů dle § 5 odst. 2 písm. a) až g) zákona o ochraně osobních údajů. K tomu Nejvyšší správní soud připomněl, že není úkolem správních soudů, aby nad rámec stěžovatelem uplatněných žalobních bodů z úřední povinnosti zkoumaly, zda některé z uvedených ustanovení na posuzovanou věc dopadá, neboť to by bylo popřením dispoziční zásady ovládající správní soudnictví. 4. S ohledem na to, že stěžovatel řádně neuplatnil žalobní argumentaci, která by umožňovala posouzení aplikovatelnosti některé z výjimek ze zákazu zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů uvedených v § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, by bylo provádění testu proporcionality ze strany městského soudu, jak se jej stěžovatel domáhal, nadbytečné. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že posouzení proporcionality poskytnutí údajů vymezených v § 8a zákona 106/1999 Sb. přichází v úvahu teprve za předpokladu, že jde o některý z případů výjimky z tohoto souhlasu vymezený v § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Související námitku stěžovatele, obsaženou až v kasační stížnosti, že v jeho případě mu měly být poskytnuty požadované informace podle výjimky zakotvené § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, hodnotil Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel ji totiž neuplatnil v žalobě, ač mu v tom nic nebránilo. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému posouzení střetu práva na ochranu osobních údajů a práva na informace, tedy bylo nesprávně upřednostněno právo na ochranu osobních údajů. Podle stěžovatele dopadá na předmětnou věc výjimka podle ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Stěžovatel přitom nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti dané námitky ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. K tomu stěžovatel poukazuje na to, že již v rozhodnutích VŠE o jednotlivých žádostech stěžovatele je argumentováno, že není v předmětné věci dána žádná výjimka ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. A dále dodává, že v jednotlivých řízeních uváděl důvody, pro které mělo být jeho žádosti vyhověno, přičemž tyto se vztahují i k naplnění předmětné výjimky. 6. Pokud jde o posouzení střetu práva na ochranu osobních údajů a práva na informace považuje stěžovatel v posuzované věci za zásadní následující skutečnosti. Informace požadované stěžovatelem byly již v minulosti zveřejněny formou veřejnosti státní závěrečné zkoušky. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2006 musí být diplomové práce zveřejněny, a ačkoliv předmětná diplomová práce subjektu údajů měla být obhájena dříve, měla by být podle stěžovatele zohledněna pozdější změna právní úpravy. Účelem veřejnosti státní závěrečné zkoušky včetně obhajoby diplomové práce, jakož i zveřejňování diplomových prací, je také zajištění kontroly průběhu státní závěrečné zkoušky. Jde o výraz transparentnosti a otevřenosti vysokoškolského prostředí. Stěžovatel je přesvědčen, že je ve veřejném zájmu možnost kontroly, zda určitá osoba absolvovala vysokou školu. Absolvování vysoké školy může být důvodem pro rozhodnutí volit určitou osobu do veřejných funkcí, ovlivňuje respektování informací či názorů pocházejících od této osoby apod. Přitom možnost uvedené kontroly nelze omezovat na pouhou dobu trvání zkoušky, když se např. v pozdější době mohou objevit skutečnosti ve smyslu pochybností o průběhu zkoušky. Stěžovatel dále považuje za podstatné, že žádal o poskytnutí informací, jejichž zveřejnění za běžných okolností nepředstavuje pro dotčenou osobu žádnou újmu. Jedinou možnou myslitelnou újmu by představovala situace, kdy by určitá osoba o sobě nepravdivě uváděla, že absolvovala vysokou školu. Takovouto ochranu osobnosti však nelze poskytnout. Konečně podle stěžovatele městský soud nijak nepřihlédl ke skutečnostem, že subjekt údajů je veřejně činnou osobou a že stěžovatel je novinářem, který jeho působení sleduje, jak podrobně uvedl zástupci VŠE v telefonickém hovoru v souvislosti s podáním žádosti. II. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. III. 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. 9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hledis