III.ÚS 2189/12

Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 12. června 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že obecné soudy v řízení o žalobě proti rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory nesprávně hodnotily důkazy, soustředily se toliko na procesní stránku věci a nesprávně posoudily otázku včasnosti či předčasnosti, aniž by se věcí meritorně zabývaly. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.

Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí orgánu prvního stupně vedlejšího účastníka za situace, kdy tvrdil, že žalobou napadené rozhodnutí nenabylo právní moci a současně proti němu podal odvolání. Městský soud v Praze zdůraznil, že žaloba je přípustná až po vyčerpání všech řádných opravných prostředků. Nebyly-li vyčerpány, žaloba přípustná není. Obdobně konstatoval, že žaloba v souzeném případu není přípustná proti rozhodnutí, které z důvodu podání odvolání nenabylo právní moci. Uvedené skutečnosti tak znemožňují, aby se námitkám mohl věnovat meritorně. Uvedené závěry aproboval ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud, který je ke kasační stížnosti stěžovatele přezkoumal.

Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelovým návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, které vyhodnotily žalobu proti rozhodnutí kárného senátu vedlejšího účastníka, jako správního orgánu I. stupně, proti němuž je možno se odvolat, jako předčasnou, a současně upozornily na nepřípustnost žaloby pro případ, že by stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve svém návrhu de facto žádá změnu právních závěrů, aniž by k tomu však byl dán relevantní důvod.