III.ÚS 2194/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2194/24 ze dne 30. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2024, č. j. 6 To 17/2024-81, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2024, č. j. 30 Nt 1301/2023-66, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly se znaleckým posudkem, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na upuštění od výkonu zabezpečovací detence podle § 356 odst. 1 trestního řádu a contrario za použití § 100 odst. 7 trestního zákoníku, která mu byla uložena rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 37 T 8/2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 5 To 93/2018. Těmito rozsudky byl stěžovatel uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku; kromě shora uvedené zabezpečovací detence byl stěžovateli dále uložen úhrnný trest v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že v případě stěžovatele ve smyslu § 100 odst. 6, odst. 7 trestního zákoníku doposud nepominuly důvody, pro které byla zabezpečovací detence stěžovateli uložena. Dále zmínil, že podle účinného znění trestního zákoníku nelze změnit zabezpečovací detenci na ochranné léčení ambulantní, jak požadoval stěžovatel. Zároveň zdůraznil, že změna zabezpečovací detence na ochranné léčení ústavní je možná až v okamžiku, kdy stěžovatel započne s jejím faktickým výkonem, k čemuž u stěžovatele doposud nedošlo. 4. Usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na upuštění od výkonu zabezpečovací detence, napadl stěžovatel stížností, kterou vrchní soud zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu uvedenými v jeho napadeném usnesení a dále je rozvedl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel se především vymezuje proti argumentaci soudů uvedené v napadených rozhodnutích, že zabezpečovací detenci lze změnit na ochranné léčení (ústavní) teprve poté, co začal výkon zabezpečovací detence. Je přesvědčen, že došlo-li k podstatné změně okolností, lze k takové změně přistoupit bez toho, že by takový výkon začal. Má za to, že zásah do jeho základních práv již trvá, a to od doby, kdy se soudy dozvěděly o podstatné změně okolností na straně stěžovatele. 6. Podstatná změna okolností podle tvrzení stěžovatele nastala v posledních čtyřech letech, kdy stěžovatel vykonává trest odnětí svobody. Stěžovatel tuto pozitivní změnu dokladuje znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (znalec doc. MUDr. J. Zvěřina, CSc.) a klinické psychologie (znalec PhDr. P. Vavřík). Z tohoto znaleckého posudku pak dle stěžovatele vyplývá, že je připraven k pozitivní sociální adaptaci na svobodě, kdy postačí ambulantní léčba. Napadená usnesení tedy zakládají porušení stěžovatelových základních práv zaručených v čl. 8, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny. 7. Stěžovatel má za to, že uložení zabezpečovací detence je zásahem nepřiměřeným a nešetrným k jeho základním právům, když stěžovateli může být se stejným výsledkem uloženo ochranné léčení. Soudy nezkoumaly, zda skutečně byly materiálně naplněny podmínky pro výkon zabezpečovací detence a nezpochybnily závěry znaleckého šetření a v zásadě jediným argumentem pro zamítnutí návrhu stěžovatele byl výklad § 100 odst. 6 a odst. 7 trestního zákoníku. Stěžovatel se domnívá, že jazykový výklad předmětných ustanovení je nedostatečný a je třeba je interpretovat tak, že změnit zabezpečovací detenci na ochranné léčení ústavní lze ještě před započetím jejího výkonu. Uvádí, že ústavně konformní je taková interpretace, podle které nejpozději v den, kdy má být osoba umístěna do výkonu zabezpečovací detence, musí být najisto stanoveno, že splňuje podmínky pro výkon zabezpečovací detence. Současně musí být aktualizovány odborné podklady pro uložení tohoto ochranného opatření. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 10. Institut zabezpečovací detence přestavuje nejpřísnější druh ochranného opatření. Z ústavního pohledu jde o velmi intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce chráněné čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Intenzitě tohoto typu zásahu musí odpovídat též nároky kladené na obecné soudy při rozhodování o této formě omezení osobní svobody, a to jak z hlediska důkazního standardu, tak z hlediska odůvodnění soudních rozhodnutí [viz nález ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 497/18 (N 126/90 SbNU 109)]. 11. Stěžovatel namítá, že soudy rozhodly o jeho návrhu na upuštění od výkonu zabezpečovací detence, v němž také (alternativně) navrhoval změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení, tento návrh zamítly s odůvodněním, že účinná právní úprava obsažená v § 100 odst. 6 trestního zákoníku umožňuje takovou změnu ze zabezpečovací detence na ochranné léčení (ústavní) pouze po započetí s jejím výkonem. Toto tvrzení stěžovatele však neodpovídá obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, která primárně vychází ze závěru, že u stěžovatele nenastaly podmínky pro upuštění od výkonu zabezpečovací detence. Ačkoli jisté pozitivní změny v jeho chování nastaly, soudy dospěly k závěru, že výkon zabezpečovací detence je i nadále indikován, což zdůraznil zejména vrchní soud. 12. Jde-li o interpretaci znaleckého posudku (který byl v části zpracované znalcem, klinickým psychologem, PhDr. P. Vavříkem, blíže rozveden výslechem stěžovatele ve veřejném zasedání před krajským soudem), Ústavní soud zdůrazňuje, že soudy mechanicky nepřebírají závěry znaleckých posudků, nýbrž s nimi pracují v rámci volného hodnocení důkazů. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce. Takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat [viz nález ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)]. Ústavní soud zároveň v posuzované věci podotýká, že ze znaleckého posudku, jakož i z výslechu znalce PhDr. P. Vavříka, vyplynulo, že u stěžovatele je sice nyní patrná vyšší