III.ÚS 2204/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2204/15 ze dne 26. 7. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 5223/2014-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2014 č. j. 28 Co 470/2013-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. dubna 2013 č. j. 23 C 128/2011-38, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České republiky - Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, sídlem Pod Sídlištěm 9, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv na účinný prostředek nápravy a ochrany před protiprávním jednáním orgánu veřejné moci [čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a na náhradu újmy za toto protiprávní jednání orgánu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny), na ochranu vlastnictví a nerušený výkon vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny), na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), na přístup k soudu a na rovné zacházení; současně namítá též porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 1, 4, čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 128/2011 (dále jen "obvodní soud") se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala na České republice náhrady škody ve výši 330 000 Kč, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu. Ten nevyhověl návrhům stěžovatelky na její přistoupení jako účastnice do vkladového řízení a na přerušení tohoto řízení, které stěžovatelka podala z důvodu, že k nemovitostem, jichž se vkladové řízení týkalo, dosud probíhalo soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů. 3. Obvodní soud žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by se žalovaný (katastrální úřad) dopustil nesprávného úředního postupu. Uvedl, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumal skutečnosti uvedené v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a to ke dni podání návrhu na vklad (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."). Stěžovatelka sice katastrálnímu úřadu oznámila, že byla podána žaloba pro zmatečnost a ústavní stížnost, avšak tato svá tvrzení nijak nedoložila. Nebylo zpochybněno, že rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 11. 2006 č. j. 8 C 1278/2000-111, jímž došlo k vypořádání společného jmění manželů stěžovatelky a Josefa Radoně, kdy předmětné nemovitosti byly přikázány do vlastnictví Josefa Radoně, je v právní moci. Žalovaný tedy dle obvodního soudu v rámci vkladového řízení nepochybil, pokud dne 29. 1. 2008 rozhodl o povolení vkladu. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že případné nesprávnosti nebo vady postupu katastrálního úřadu v rámci řízení o povolení zápisu vkladu do katastru nemovitostí se projeví právě v rozhodnutí o povolení vkladu, mohou být proto zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 1 až 17 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "OdpŠk"). Stěžovatelka však neprokázala, že by rozhodnutí o povolení vkladu bylo jako nezákonné zrušeno. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na svoji judikaturu s tím, že pokud orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti se projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Takovým případem je i posuzování podmínek účastenství v řízení. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti zaprvé namítá, že se obecné soudy dopustily svévole při aplikaci kogentního procesního předpisu, a to při dokumentování provedeného dokazování, včetně svědecké výpovědi Ing. Pavla Radoně. Obvodní soud i městský soud totiž měly pořídit ze svých jednání zvukový či zvukově obrazový záznam, nikoli jen protokol z jednání před soudem [§ 40 odst. 1 ve spojení s § 125, § 126 odst. 2, 3, § 122, § 213 a § 213a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Stejnou námitku vznesla stěžovatelka i v odvolacím řízení, soud se jí však nezabýval. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu za nepřezkoumatelná. Stěžovatelka tvrdí, že protokol je zcela nevěrohodný důkazní prostředek, neboť o tom, co v něm bude uvedeno, rozhoduje jen osoba, která ho sepsala, tj. soud. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že se odmítl zabývat jí položenou otázkou zásadního právního významu, a sice zda je soud povinen pořídit ze svého jednání zvukový či zvukově obrazový záznam dle § 40 odst. 1 o. s. ř., nikoliv jen protokol z jednání. 7. Stěžovatelka zadruhé namítá, že se obecné soudy dopustily svévole při právním posouzení věci, pokud uzavřely, že katastrální úřad nebyl povinen přerušit vkladové řízení, resp. že nejde o nesprávný úřední postup. Dále shrnuje, na základě čeho mělo dojít k přerušení vkladového řízení, resp. k jejímu připuštění do vkladového řízení (probíhající řízení o věcných právech k nemovitostem). Má za to, že na vyřešení této předběžné otázky bylo závislé rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu. Katastrální úřad si navíc v rozporu se zásadou vyhledávací neopatřil podklady (informace) o stěžovatelkou tvrzených skutečnostech (mj. informaci o běžícím řízení o ústavní stížnosti), jednal tak v rozporu se správním řádem (§ 50, 52, 55 zákona č. 500/2004 Sb.). 8. Stěžovatelka již v průběhu řízení před obecnými soudy poukazovala na nezákonnost postupu katastrálního úřadu, a to s ohledem na závazný interní předpis Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (dále též "ČÚZK") č. 182/2006-15 ze dne 24. 1. 2006 nazvaný "K přerušení řízení podle nového správního řádu", a rovněž judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3399/2013 ze dne 24. 9. 2014) i Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 94/99 ze dne 25. 1. 2000). Katastrální úřad byl povinen řízení o povolení vkladu přerušit, bylo-li u soudu, a to i po podání návrhu na vklad, zahájeno řízení o předběžné otázce - tj. o existenci věcných, vlastnických práv, v tomto případě k nemovitostem zapsaným na LV č. A1 katastrálního území Nymburk, jejíž vyřešení má vliv na rozhodnutí katastrálního úřadu. Stěžovatelka má za to, že katastrální úřad byl povinen vyčkat rozhodnutí soudu v řízeních o ústavní stížnosti a o žalobě pro zmatečnost, neboť rozhodování o existenci či neexistenci věcného práva nepřísluší katastrálnímu úřadu, ale soudu. 9. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí Katastrálního pracoviště Nymburk ze dne 29. 1. 2008 o povolení vkladu, které bylo vydáno v rámci řízení č. j. V-211/2008, je absolutně neplatné, neboť k jeho vydání neexistoval právní podklad, účastníci řízení nemohli být adresáty povinností a práv vzniklých z rozhodnutí katastrálního úřadu, vzhledem k tomu, že v té době probíhala u soudu řízení o vlastnických právech k předmětným nemovitostem. Nález Ústavního soudu, který s účinky ex tunc zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 269/2007-139, ve svém důsledku vedl k tomu, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku č. j. 8 C 1278/2000-111 nebylo shledáno za opožděně podané, a rozsudek č. j. 8 C 1278/2000-111 nenabyl právní moci a vykonatelnosti. Je dle stěžovatelky evidentní, že předmětný nález Ústavního soudu měl dopad na stav věcných a tedy vlastnických práv k nemovitostem, projednávaným v řízení sp. zn. V-211/2008 Katastrálního pracoviště Nymburk. 10. Stěžovatelka zatřetí namítá, že obecné soudy postupovaly svévolně a v rozporu se zákonem, pokud aprobovaly závěr katastrálního úřadu o tom, že stěžovatelka není účastnicí vkladového řízení. Stěžovatelce byla odepřena možnost odvolání proti zamítnutí jejího návrhu na přistoupení do řízení V-211/2008 a nebylo jí dáno procesní pouče