III.ÚS 2212/12

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Tělovýchovné jednoty Baník Ostrava OKD, občanského sdružení, se sídlem Budečská 2, 700 39 Moravská Ostrava a Přívoz, zastoupené Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 37a, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. března 2012 č. j. 28 Cdo 787/2011-207, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2010 č. j. 42 Co 291/2010-171, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2010 č. j. 17 C 80/2007-120, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Tělovýchovné jednoty FC Baník Ostrava, občanské sdružení, se sídlem Slezská Ostrava, Bukovanského 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Po rekapitulaci výsledku a průběhu pravomocně skončeného řízení a řízení dovolacího stěžovatelka považuje za zásadní pochybení údajně vadný postup soudu prvního stupně, kterým byl porušen procesní předpis a tím i procesní práva stěžovatelky jako účastnice řízení, přičemž tento soud při svém rozhodování údajně rovněž nerespektoval příslušná ustanovení hmotně právních předpisů.

Šlo údajně o "deformaci listinných důkazů", které se měl soud prvního stupně dopustit jejich účelovou interpretací v neprospěch stěžovatelky a o nerovný přístup soudu k účastníkům řízení. Svévolným hodnocením důkazů, jejich přehlížením či bagatelizací se prý prvostupňový soud cíleně snažil "dosáhnout vydání pro stěžovatelku nepříznivého rozhodnutí", opomíjel a ignoroval její zásadní tvrzení, její důkazní návrhy a některé již provedené důkazy, přičemž prý současně neopodstatněně upřednostňoval jiné důkazy. Skutková zjištění soudu prvního stupně tak prý nemají oporu v provedeném dokazování, právní závěr z něj vyvozený je proto nepodložený a zásadně chybný.

Odvolací soud vady řízení před soudem prvního stupně údajně neodstranil, nevypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatelky.

Své výtky směřuje stěžovatelka i proti rozhodnutí dovolacího soudu, kterému vytýká přílišný formalismus při posuzování otázek po právní stránce zásadního významu, jehož cílem bylo údajně zabránit účinnému přezkoumání rozhodnutí soudů nižších stupňů bez věcného přezkumu.

Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatelky (v občanskoprávním sporu "žalobkyně") na určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. X o výměře 12 363 m2, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. XX pro kat. území Slezská Ostrava, obec a okres Ostrava, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, kat. pracoviště Ostrava (výrok I).

Soud prvního stupně po obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že předmětný pozemek, na němž se nachází tréninkové sportovní (škvárové) hřiště, byl stěžovatelce předán s účinností od 1. 1. 1981 do trvalého užívání. Od 21. 5. 1990 stěžovatelka je registrována pod svým současným názvem "Tělovýchovná jednota Baník Ostrava OKD" jako občanské sdružení. Vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem (v občanskoprávním sporu "žalovaná") získala svoji právní subjektivitu dne 25. 5. 1990 a od 9. 11. 1994 užívá název "Tělovýchovná jednota FC Baník Ostrava". Oba účastníci řízení se vyčlenili jako samostatní rovnocenní nástupci ze zaniklé společenské organizace Československý svaz tělesné výchovy a sportu (dále jen "ČSTV"). Usnesením valné hromady stěžovatelky ze dne 26. 3. 1991 byl schválen Protokol o delimitaci, sepsaný mezi oběma subjekty dne 10. 7. 1990. Vedlejší účastnici od 1. 7. 1990 svědčilo právo trvalého užívání předmětného pozemku, které se v roce 2001 transformovalo na výpůjčku. Vlastnictví k předmětnému pozemku nabyla vedlejší účastnice v červnu 2004 od státu na základě protokolu o jeho předání a převzetí.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Souhlasil však s názorem stěžovatelky, že ve smyslu závěrů vyplývajících z usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990 byla nástupnickou organizací ČSTV ona, neboť ke dni registrace měla právo hospodaření k předmětnému pozemku. To však podle názoru odvolacího soudu nic nemění na skutečnosti, že v roce 1990 po procesu delimitace majetku stěžovatelky (a práv s ním souvisejících) došlo ke vzniku dvou samostatných a rovnocenných subjektů, a to v souladu s vůlí původní tělovýchovné jednoty, vyjádřené v závěrech její valné hromady konané dne 30. 3. 1990 a v usnesení valné hromady stěžovatelky ze dne 26. 3. 2001.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 787/2011-207 dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a podle § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, a to pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání nedodržela podmínky a předpoklady možného projednání mimořádného opravného prostředku, neboť své argumenty a tvrzení formulovala jinak než doposud a zčásti uvedla i nová tvrzení, takže postavila dovolací soud do pozice, v níž by byl nucen řešit právní otázky vymykající se rámci dosavadního předmětu řízení, čímž by došlo k popření přezkumné role dovolacího soudu.

Jak sama stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, její argumentace již byla předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu, přičemž alespoň zčásti i soudu dovolacího. Z pohledu Ústavního soudu jde o polemiku se skutkovými zjištěními zejména soudu prvního stupně a s právním závěrem z nich vyvozeným. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sama hodnotí jednotlivé důkazy a vyvozuje z nich právní závěr, který stojí v opozici ke zjištěním a závěrům obou obecných soudů. Takový postup však projednávanou ústavní stížnost nijak neposunul k hranici tvrzené protiústavnosti, neboť z něj vyplývá pouze závěr, že stěžovatelka se snaží o přehodnocení celého procesu dokazování. Taková role však Ústavnímu soudu s ohledem na článek 83 Ústavy nepřísluší, neboť není další instancí v systému obecného soudnictví.

Ústavní soud konstatuje, že oba obecné soudy v projednávané věci dostály své povinnosti zakotvené v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zejména soud prvního stupně posoudil provedené důkazy a na základě jejich zhodnocení dospěl k závěru uvedenému ve výroku svého rozhodnutí.

Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V nyní projednávané věci však extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu zjištěn nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se soud prvního stupně v řízení provedenými důkazy zabýval a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry soudu prvního stupně jakkoliv přehodnocovat.

I když stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje obsah i relevanci svědecké výpovědi J. P., v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádné námitky neuplatnila. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důkazů vzal jím uvedená skutková zjištění za prokázaná a vyvodil z nich odpovídající právní závěr. Pokud soud prvního stupně odmítl provést některé stěžovatelkou navrhované důkazy, v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil důvody, které ho k takovému postupu vedly. Nelze proto v této souvislosti hovořit o opomenutých důkazech.

Otázkou, zda vedlejší účastnice je či není nástupnickou organizací zaniklého ČSTV, se zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud. Tento soud také rozvedl důvody, které ho vedly k potvrzení správnosti závěrů soudu prvního stupně, že rozdělením stávající tělovýchovné jednoty na dva samostatné a rovnocenné subjekty došlo se souhlasem valné hromady původní TJ Baník Ostrava, konané dne 30. 3. 1990. O konání této valné hromady a o relevantní části jejího rozhodnutí byly ostatně stěžovatelkou v řízení před soudem prvního stupně předloženy listinné doklady (delimitační protokol sepsaný účastníky dne 10. 7. 1990 a usnesení valné hromady stěžovatelky ze dne 26. 3. 2001).

K námitkám stěžovatelky ohledně postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, a to se zřetelem k jeho skutečnému obsahu. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud ústavně konformním způsobem vyložil, z jakého důvodu přípustnost stěžovatelčina dovolání v předmětné věci neshledal. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné porušení ústavnosti neshledal.

Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo odůvodnit jeho zásah.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu