III.ÚS 2228/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2228/23 ze dne 21. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Myroslava Vyshynskyy, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 411/2023-233 ze dne 10. 8. 2023 a výroku I v části věty před středníkem a výroku III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 191/2022-166 ze dne 31. 8. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Podstatou projednávané věci je stěžovatelovo právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy ve správním řízení a na něj navazujícím soudním řízení. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem. Ten měl spočívat v porušení povinnosti vydat rozhodnutí ve správním řízení a na něj navazujícím soudním řízení v přiměřené lhůtě. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 41 C 274/2020-117 ze dne 15. 2. 2022 dospěl k závěru, že konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě se nejeví dostačující s ohledem k délce řízení. Uzavřel, že ve věci je spravedlivým zadostiučiněním zaplacení částky 150.000,- Kč, a tuto částku proto s úrokem z prodlení stěžovateli přiznal (výrok I). O nákladech řízení obvodní soud rozhodl tak, že stěžovateli přiznává právo na náhradu nákladů řízení ve výši 45.378,50 Kč (výrok II), a to s odkazem na plný úspěch stěžovatele ve věci. 3. K odvolání vedlejší účastnice se věcí zabýval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který napadeným rozsudkem č. j. 18 Co 191/2022-166 ze dne 31. 8. 2022 rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu na zaplacení zadostiučinění za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 150.000,- Kč zamítl. Konstatoval zároveň, že byl porušen zákon tím, že ve správním řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu byla porušena povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I). Nárok na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem městský soud snížil na částku 28.922,50 Kč (výrok II), neboť část podání stěžovatele neshledal účelnými. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III). 4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatel i vedlejší účastnice dovoláními, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustná. V rozsahu, kterým stěžovatel napadal výrok, jímž městský soud zamítl peněžité zadostiučinění, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné proto, že namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí neshledal. Naopak konstatoval, že městský soud v souladu s ustálenou judikaturou vzal v potaz specifické okolnosti věci, které hodnotil ve své celistvosti, a závěry o nepatrném významu předmětu řízení pro stěžovatele se Nejvyššímu soudu nejevily nikterak nepřiměřenými. K námitkám stěžovatele směřujícím vůči nákladům řízení pak uvedl, že proti nákladovým výrokům není podle § 238 odst. 1 občanského soudního řádu dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv, a sice práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení považuje za překvapivé a naprosto popírající princip úspěchu ve věci tak, jak je vysloven v konstantní judikatuře Ústavního soudu. Namítá, že i změnu v neprospěch stěžovatele, pokud se jedná o změnu ohledně formy přiznaného zadostiučinění, je ve světle principu úspěchu ve věci jeho úspěchem. Tvrdí i to, že městský soud rozhodl ve zcela extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. O postupu Nejvyššího soudu v nynější věci stěžovatel tvrdí, že je formalistické a protiústavní. Namítá, že Nejvyšší soud odmítá řešit zamítnutí nároku či změnu formy odškodnění, a to s formálním odkazem, že posouzení patří do pravomoci soudu prvního a druhého stupně. III. Vyjádření účastníků řízení 6. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti především zdůraznil, že vycházel ze zásady, že spravedlivé řešení otázky náhrady nákladů řízení vyžaduje, aby byly zohledněny individuální okolnosti věci. Konstatoval, že odkazy na nálezy sp. zn. IV. ÚS 649/22 a sp. zn. III. ÚS 1125/23 nejsou přiléhavé, neboť se liší výsledkem odvolacího řízení ve věci samé. Odkázal rovněž, že otázkou nákladových dopadů situace, kdy obecný soud konstatoval, že v posuzované věci došlo k porušení práva žalobce, ale žalobu ohledně finančního zadostiučinění zamítl, se zabýval zdejší soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 ze dne 28. 2. 2024. Uvedl, že navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta. 7. Nejvyšší soud ve vyjádření předně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že podaná ústavní stížnost je založená toliko na polemice stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. K části argumentace, která se týká stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění, konstatuje, že náhled, který na posuzovanou věc zvolil, aprobuje i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2699/23. Na závěr shrnul, že Ústavní soud by měl podle jeho názoru ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, respektive jako zjevně neopodstatněnou. 8. Vedlejší účastnice uvedla, že má za to, že stěžovatelova argumentace neobstojí a Ústavní soud by ji měl jako nedůvodnou zamítnout. Uvedla, že poskytnutí peněžitého zadostiučinění za újmu v tomto případě nepřipadá v úvahu a morálního zadostiučinění se již stěžovateli dostalo. Poukázala na to, že pro posouzení ústavního rozměru stížnosti stěžovatele a její důvodnosti je významné, že ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že se stěžovatel účastnil rozsáhlé koordinované aktivity velkého počtu subjektů směřující ke generování zisku provozování přepravy osob v rozporu se zákonem. Tato koordinovaná aktivita dosáhla rozměrů, jež citelně zatížily aparát veřejné moci, a nepřímo tak přispěly k prodlužování řízení na základě toho státním aparátem vedených. Shrnula, že v posuzované věci se s ohledem na specifické okolnosti věci nejedná o obvyklý případ náhrady nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení. 9. Stěžovatel v replice zopakoval, že podle jeho názoru platí, že byl při uplatňování svých práv plně úspěšný. Rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení proto považuje za nesprávné. Nesouhlasí ani s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 2699/23, který považuje za excesivní a protiústavní. Podle stěžovatele obecné soudy v jeho věci nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. V replice připomíná zjevnou paralelu s trestním stíháním osob a jejich odškodňováním za nepřiměřenou délku řízení. S obsahem učiněných vyjádření nesouhlasí a považuje je za účelová. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, a jeho ústavní stížnost je tak přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 11. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti ve znění doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 9. 2023 navrhl zrušení jak usnesení Nejvyšší soudu, tak rozsudek městského soudu ve všech jejich výrocích. Tomu však neodpovídá odůvodnění ústavní stížnosti, neboť v ní zjevně spojuje porušení svých práv jen odmítnutím dovolání a nepřiznání práva na náhradu nákladů dovolacího řízení (výroky I a II usnesení Nejvyššího soudu) a rozsudku městského soudu v rozsahu zamítnutí návrhu na zaplacení zadostiučinění za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 150.000,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 10. 12. 2020 do zaplacení (výrok I rozsudku městského soudu v části věty před středníkem) a ve výroku, kterým rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku městského soudu). V tomto rozsahu tedy Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost posoudil. 12. V rozsahu konstatování, že porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě byl porušen zákon (výrok I rozsudku městského soudu v části věty za středníkem) stěžovatel ničeho nenamítá; ostatně v tomto rozsahu by Ústavní soud nebyl příslušný, protože k