III.ÚS 2243/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2243/25 ze dne 6. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 sp. zn. 4 Tz 15/2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu jeho namítaného rozporu s 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zamítnuta stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona podána ve prospěch stěžovatele. Pro pochopení obsahu napadeného rozhodnutí je nicméně vhodné ve stručnosti popsat procesní vývoj, který předcházel jeho přijetí. 3. Proti stěžovateli bylo policejním orgánem zahájeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně (dále jen "okresní státní zástupce") usnesením ze dne 22. 1. 2021 zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání z důvodu vad formálního charakteru (absence času, místa a způsobu spáchání trestného činu v popisu skutku). Okresní státní zástupce poté přípisem ze dne 25. 1. 2021 instruoval policejní orgán, resp. vyšetřovatele, jak má vypadat popis skutku ve věci stěžovatele. Policejní orgán následně dne 27. 1. 2021 vydal nové usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž byl skutek vymezen dle instrukcí okresního státního zástupce. I proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost. Tentýž dozorující okresní státní zástupce o ní rozhodl usnesením ze dne 29. 4. 2021 č. j. 1 ZT 26/2021-40 tak, že ji zamítl jako nedůvodnou. O podnětu k výkonu dohledu rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajský státní zástupce") dne 10. 11. 2021, přičemž se podrobně zabýval i otázkou důvodnosti zahájení trestního stíhání. 4. Na stěžovatele byla podána obžaloba. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud"), Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") a Nejvyšší soud shledaly stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry. První ústavní stížnost stěžovatele proti odsuzujícím rozhodnutím trestních soudů Ústavní soud usnesením ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 1426/23 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Zdůraznil, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a založená na přesvědčivých důkazech. 5. Ministr spravedlnosti následně - poté, co se rozhodnutí trestních soudů o vině a trestu stěžovatele stala pravomocnými a co Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti proti nim - podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, a to proti usnesení okresního státního zástupce ze dne 29. 4. 2021. Ministr namítal, že o stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání neměl rozhodovat okresní státní zástupce, jelikož ten instruoval policejního vyšetřovatele ohledně správného popisu skutku, nýbrž krajský státní zástupce. 6. Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona usnesením ze dne 19. 2. 2024 zamítl. Než toto rozhodnutí přijal, vyzval stěžovatele, aby se vyjádřil. Fakticky mu však poskytl pouze lhůtu 4 pracovních dnů, aniž by jej informoval o záměru rozhodnout v tak krátké době. Ústavní soud nálezem ze dne 4. 3. 2025 sp. zn. III. ÚS 1096/24 toto rozhodnutí zrušil z důvodu porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Konstatoval, že postup Nejvyššího soudu byl pro stěžovatele nepředvídatelný a poskytnutá lhůta nepřiměřeně krátká. 7. Nejvyšší soud proto rozhodl o stížnosti pro porušení zákona znovu, a to napadeným usnesením. Stěžovateli k vyjádření poskytl výrazně delší lhůtu 10 (resp. fakticky 11) pracovních dnů a přihlížel i k pozdějším doplněním. Jde-li o posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona, Nejvyšší soud předně zdůraznil, že okresní státní zástupce vytýkal policejnímu orgánu ve svém zrušujícím usnesení ze dne 22. 1. 2021 vesměs pouze vady formálního charakteru a ve svém přípisu ze dne 25. 1. 2021 se snažil novému a patrně nezkušenému vyšetřovateli naznačit, jak má vypadat řádný popis skutku. Tím mu nicméně dal "pokyn" k přijetí usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Za "pokyn" ve smyslu tohoto ustanovení je totiž podle judikatury nutno považovat nejen akty takto výslovně označené [závazné pokyny k vyšetřování trestných činů podle § 174 odst. 2 písm. a) trestního řádu nebo pokyny nadřízeného státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství], ale i různé jiné akty a úkony státního zástupce, jimiž byl jednoznačně vyjádřen jeho názor na otázku rozhodnou pro posouzení věci. Jelikož ve stěžovatelově věci okresní státní zástupce vydal takový neformální "pokyn", měl o následné stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání správně rozhodovat krajský státní zástupce, nikoli okresní státní zástupce. Předmětné usnesení ze dne 29. 4. 2021 proto nebylo v souladu s relevantními ustanoveními trestního řádu. 8. Nejvyšší soud v návaznosti na to zkoumal, zda bylo toto procesní pochybení tak závažné, aby mohl přistoupit ke zrušení napadeného usnesení ze dne 29. 4. 2021 a potažmo i všech obsahově navazujících rozhodnutí. Dospěl k závěru, že nikoli. Na jedné straně je nutno přihlédnout k tomu, že účelem usnesení o zahájení trestního stíhání je vymezení skutku, pro který se trestní řízení vede, a určení osoby obviněného. Jeho význam zejm. pro obviněného je nepopiratelný, pročež nelze snižovat ani význam stížnosti proti takovému usnesení, resp. význam rozhodnutí o ní. Na druhé straně se však jejich význam nejvýrazněji projevuje v předsoudní fázi trestního řízení, zatímco v soudní fázi naopak významně klesá, jelikož těžiště dokazování a především prokazování viny se přenese před trestní soudy. Stěžovatelova vina přitom byla v navazujícím trestním řízení spolehlivě prokázána a ústavní konformitu rozhodnutí trestních soudů potvrdil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1426/23. Nad rámec toho Nejvyšší soud poznamenal, že stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla meritorně a podrobně posouzena i krajským státním zástupcem [tj. orgánem, který podle § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu správně měl rozhodovat o stěžovatelově stížnosti], ač "pouze" v rámci dohledu. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel tvrdí, že nikdy nemělo dojít k zahájení jeho trestního stíhání, natož k jeho odsouzení. Všechna rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vydaná v jeho věci považuje za vadná. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo založeno na zcela chybných a "vylhaných" informacích a mělo být zrušeno. Okresní státní zástupce tak však nejenže neučinil, ale dokonce naváděl policii, jak má proti němu postupovat. Pochybení okresního státního zástupce mělo zcela zásadní dopad do oblasti jeho (nejen) procesních práv. Význam usnesení o zahájení trestního stíhání, event. rozhodnutí o stížnosti proti němu přitom nelze marginalizovat, jelikož bez jejich vydání by následně nedošlo ani k nezákonnému a protiústavnímu odsouzení stěžovatele. Názor Nejvyššího soudu, že význam pochybení okresního státního zástupce postupem času, a to zejména v soudní fázi řízení, významně poklesl, je nutno důrazně odmítnout. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je navíc zcela protismyslné, neboť uvedený soud sám jasně konstatoval, že přijetím usnesení ze dne 29. 4. 2021 byl porušen zákon, avšak následně odmítl řádně reflektovat tento závěr ve výroku rozhodnutí. Podle stěžovatele jde o zcela bezprecedentní protiústavní postup. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení [nález ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 374/04 (N 191/43 SbNU 171), bod 16], v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel neměl k dispozici žádné další opravné prostředky, které by mohl čerpat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ús