III.ÚS 2250/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2250/25 ze dne 11. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Miloslavy Procházkové a Jaroslava Procházky, zastoupených JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, sídlem nám. Svobody 77/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2025 č. j. 10 As 196/2024-27, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2024 č. j. 30 A 47/2022-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a 1) Magistrátu města Brna, sídlem Malinovského nám. 3, Brno, 2) CETIN, a. s., sídlem Českomoravská 19, Praha 9 - Libeň, 3) EG.D Holding, a. s. (dříve EG.D, a. s.), sídlem Lidická 36, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, vyplývá, že úřad městské části Brno-Líšeň v srpnu 2021 na základě žádosti vedlejší účastnice 2), jakožto osoby zúčastněné na řízení před správními soudy, povolil změnu v užívání stavby základnové stanice radiotelefonní sítě. Změna spočívala v prodloužení doby trvání této dočasné stavby, a to do konce roku 2024. Stěžovatelé jsou vlastníky jednoho ze sousedních pozemků. Proti povolení se odvolali u vedlejšího účastníka 1). Ten ale jejich odvolání zamítl. 3. Následnou žalobu pak Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Stavba totiž podle něj nemusela být po uplynutí stanovené doby užívání nutně odstraněna. Po zahájení řízení o odstranění stavby má vlastník možnost požádat o změnu v užívání dočasné stavby spočívající v prodloužení doby jejího trvání podle § 129 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023. Podmínkou pro prodloužení doby trvání dočasné stavby není podat žádost před uplynutím dříve stanovené doby. Rozhodnutí stavebního úřadu tedy nebylo nezákonné proto, že vedlejší účastnice 2) podala žádost až v březnu 2021. I kdyby stavbu tehdy už užívala neoprávněně, nemá to žádný vliv na posouzení podmínek pro prodloužení doby užívání. Případný přestupek společnosti se v tomto řízení neřešil a řešit neměl. Námitku podjatosti stavebního úřadu pak opírali stěžovatelé jen o dílčí formální pochybení (zčásti se ani o pochybení nejednalo) a nesměřovali ji vůči konkrétním úředním osobám. Ostatní žalobní námitky byly podle krajského soudu příliš obecné, takže nesplňovaly nároky na řádně uplatněné žalobní body. 4. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelů rovněž nepřisvědčil a napadeným usnesením ji odmítl podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů ("s. ř. s."). Stěžovatelé v kasační stížnosti tvrdili, že napadený rozsudek zčásti nevystihuje podstatu jejich žalobních námitek. Odkázali přitom na bod 25, ve kterém se krajský soud odmítl zabývat jejich obecnými námitkami, zvláště pak námitkou, že žádost vedlejší účastnice 2) nebyla ve veřejném zájmu. Proti závěru krajského soudu, že jejich námitka (podle níž byla doba trvání dočasné stavby prodloužena v rozporu s veřejným zájmem), nebyla řádně uplatněným žalobním bodem, se ale stěžovatelé nijak nevymezili. Odmítl-li se krajský soud touto námitkou zabývat se zdůvodněním, že je příliš obecná, měli by se stěžovatelé v kasační stížnosti snažit Nejvyšší správní soud přesvědčit buď o tom, že námitka byla dostatečně konkrétní (a tedy že šlo o řádně uplatněný žalobní bod), nebo že se krajský soud měl námitkou zabývat navzdory tomu, že byla takto obecná. O nic z toho se však stěžovatelé nesnaží. V kasační stížnosti jen uvádějí, že na své námitce trvají. Dále stěžovatelé (stejně jako v žalobě) namítali, že zájmy sporných stran by měly být poměřovány a rozhodnutí by tyto zájmy mělo proporcionálně odrážet. V tomto případě podle nich není žádný ospravedlnitelný důvod, aby rozhodnutí správního orgánu mělo protekční povahu. Zbytek kasační stížnosti tvořily obecné úvahy o tom, že veřejný zájem mají správní orgány zjišťovat v každém jednotlivém případě na základě poměřování nejrůznějších zájmů (nelze jej obecně stanovit zákonem), a taktéž popis jednotlivých kroků, ze kterých sestává test proporcionality. Tato pasáž kasační stížnosti nepřináší žádné vlastní úvahy autora kasační stížnosti. Jde ve skutečnosti o koláž výňatků z akademického článku (Helena Petrův: Ústavněprávní aspekty posuzování existence veřejného zájmu. Acta Universitatis Carolinae Iuridica 2010, č. 2, str. 97-107), převzatých bez jakékoli citace a včetně původních překlepů. II. Argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti 5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zjednodušeně řečeno uvádí, že jejich kasační stížnost obsahovala věcné námitky týkající se absence veřejného zájmu, proporcionality zásahu do jejich vlastnického práva a nesprávného hodnocení zákonných podmínek správního rozhodnutí. Tím, že Nejvyšší správní soud odmítl stížnost výlučně z formálních důvodů, aniž by se zabýval její podstatou, došlo k faktickému odepření přístupu k účinné soudní ochraně. Soudní moc má být nástrojem spravedlnosti. Ostatně sám Ústavní soud v řadě svých nálezů zdůrazňuje, že soudní řízení má být vedeno s důrazem na jeho účel a materiální spravedlnost, nikoliv pouze podle jazykových či stylistických parametrů podání. Proto stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a přikázal Nejvyššímu správnímu soudu, aby se kasační stížností věcně zabýval a rozhodl o ní bez odmítnutí z formálních důvodů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jak bude níže uvedeno, ústavní stížnost je (toliko zčásti) přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud shledal, že je namístě ústavní stížnost odmítnout, přičemž ke každému z napadených rozhodnutí jej k tomu vede jiný důvod. 8. V části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. K posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu si Ústavní soud vyžádal obsah kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu i žalobu podanou ke krajskému soudu. Následně dospěl - po seznámení se s doplněným spisovým materiálem - k závěru, že je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná. 11. V obecné rovině platí, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky uplatněné v podáních účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry, s tím, že se lze případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) spokojit i s akceptací odpovědi implicitní. Vždy lze požadovat pouze takovou míru přesnosti vypořádání, jakou povaha předmětu úvahy připouští (nálezy ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11, ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10, ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III ÚS 511/02, ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09, ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006 sp. z