III.ÚS 2275/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2275/13 ze dne 10. 9. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. prosince 2011 č. j. 18 T 137/2010-338, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 9 To 292/2012-366 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2013 č. j. 7 Tdo 351/2013-24, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 23. 7. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. To s tvrzením, že porušila jeho základní práva a svobody zaručené čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř., k odvolání stěžovatele jako obviněného v celém rozsahu zrušil v záhlaví označený odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Znojmě. Nově pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že stěžovatele coby obviněného uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona a podle § 148 odst. 3 tr. zákona jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložil obviněnému také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva založeného za účelem podnikání, na dobu 7 let. 3. Podle rozsudku odvolacího soudu se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti FOKS OIL, s. r. o., která byla plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) s čtvrtletním zdaňovacím obdobím, dne 27. 10. 2008 - v úmyslu zkrátit DPH - podal u Finančního úřadu ve Znojmě daňové přiznání k DPH (za zdaňovací období třetího čtvrtletí roku 2008), v němž uplatnil nárok na odpočet daně podle § 72 zák. č. 235/2004 Sb. ve výši 1 967 540 Kč, a to na základě celkem (v rozsudku konkrétně uvedených) 15 faktur, jejichž předmětem plnění byl nákup nafty, a dodavatelem nafty obchodní společnost K Oil Křeček, s. r. o., o nichž věděl, že je nevystavil plátce daně na nich uvedený, a tím způsobil České republice škodu ve výši 1 967 540 Kč. 4. Krajský soud zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z důvodu, že popis skutku nevyjadřoval subjektivní stránku jednání obviněného a uložený trest odnětí svobody v trvání 3 let považoval vzhledem k osobě obviněného za nepřiměřeně přísný. Jinak obviněného uznal vinným stejným trestným činem a uložil mu také stejný trest zákazu činnosti, když výrok o tomto druhu trestu pouze doplnil také o zákaz výkonu funkce člena kolektivního statutárního orgánu. V odůvodnění rozsudku krajský soud především rozsáhle argumentoval na podporu názoru přijatého již okresním soudem, podle kterého stěžovatel věděl, že ze strany jeho dodavatele šlo o falešné faktury, které nevystavil plátce daně na nich uvedený, že tedy nejde o normální poctivý obchod a že na jejich podkladě nemůže řádně uplatňovat odpočet na dani z přidané hodnoty. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné [podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.], neboť v podstatě aproboval rozsudky nižších soudů. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá následující. 7. Napadená rozhodnutí postrádají ve výroku základní náležitosti, zejména popis subjektivní stránky. 8. Subjektivní stránka je odůvodněna pouhým konstatováním, že stěžovatel jako jediný jednatel společnosti musel vědět o tom, že faktury nejsou pravdivé, což neodpovídá zjištěným skutečnostem. 9. Stěžovatel jednal s osobou, která se mu představila jako Jaroslav Vlasák. Nevěděl, jestli se jednalo o skutečnou osobu Jaroslava Vlasáka, či zda se někdo za tuto osobu vydával, neboť mu žádné osobní doklady nepředložil. V průběhu celého trestního řízení nebyla provedena rekognice. 10. Skutečnost, že společnost má dva účty, není nijak trestná a nijak nemůže nasvědčovat, že by zde mohlo být podezření z trestné činnosti. 11. Okolnosti prodeje společnosti nemají žádnou souvislost s údajnou trestnou činností. Průběh nákupu nafty a způsob platby za ni či její doprava jsou pak jako údajné důkazy zcela irelevantní. 12. Stěžovatel faktury řádně uhradil a zdanil i zisk, když zboží odebral a následně prodal dalším obchodníkům. Kromě subjektivní stránky tak není podle stěžovatele dána ani objektivní stránka trestného činu. Stěžovatel sám na finančním úřadu žádný nárok na odpočet neuplatnil a žádný odpočet nikdy sám výslovně nežádal. Nadměrný odpočet DPH však může uplatnit pouze a jedině konečný obchodník, což nebyla společnost stěžovatele. Názor obecných soudů, že trestný čin je dokonán tím, že obviněný podá daňové přiznání, není nijak podložen. Finanční prostředky nebyly vyplaceny a nebyly ani nijak vylákány, přičemž stěžovatel sám v tomto směru nečinil žádné kroky. Podáním daňového přiznání stěžovatel měl dokonat trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zákona a způsobit tak škodu větší než 500 000 Kč, přičemž však DPH mu vyplaceno nikdy nebylo, ale naopak veškerý zisk z této transakce řádně zdanil. Nebylo tedy prokázáno, že by nějaká škoda vůbec vznikla, natož že by měla být tak vysoká. 13. Úpravou skutku ze strany obecných soudů nebyla zachována zákonná podmínka podle ust. § 220 odst. 1 tr. ř. a samotná podstata žalovaného skutku, změnou právní kvalifikace došlo k podstatné změně skutkových okolností. Naopak soudy jsou vázány podanou obžalobou a nemohou překročit její rámec, kdy podaná obžaloba musí vycházet z usnesení o zahájení trestního stíhání. 14. Nad rámec stěžovatel uvedl, že došlo k porušení jeho práva beneficio cohaesionis, neboť k jeho odvolání krajský soud zpřísnil soudem prvního stupně uložený trest zákazu činnosti v tom směru, že namísto uloženého trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu 7 let, mu uložil tento trest, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva založeného za účelem podnikání na dobu 7 let. III. Formální předpoklady projednání návrhu 15. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl obviněným v trestním řízení, ve které byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 16. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 17. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. 18. Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako