Ústavní soud III.ÚS 2294/17 – Příkaz

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8. 9. 2014 č. j. ČTÚ-85 064/2012-638/I. vyř. - ŠeD byla stěžovateli jako odpůrci na návrh vedlejší účastnice jako navrhovatelky, uložena povinnost uhradit dlužné ceny za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 1 173, 47 Kč za telefonní číslo 737 284 903 a dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva ve výši 200 Kč za uhrazený správní poplatek a 3 146 Kč za právní zastoupení.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

V souladu s § 75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných zákonných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na: http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy podle zákonů neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu obsahuje poučení, že proti tomuto příkazu (rozhodnutí) může odpůrce podat odpor k Českému telekomunikačnímu úřadu. Uvedené poučení Český telekomunikační úřad stěžovateli poskytl v souladu s § 150 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel tohoto opravného prostředku, případně dalších opravných prostředků poskytnutých mu v rámci správního soudnictví, nevyužil. Rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu nabylo právní moci - dle doložky na něm vyznačené - dne 30. 9. 2014.

Na výše uvedeném nic nemění tvrzení stěžovatele, že se o existenci napadeného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu dozvěděl až během jeho výkonu v rámci exekučního řízení, neboť v takovém případě mu nic nebránilo v tom, aby - před podáním ústavní stížnosti - postupoval způsobem předvídaným v § 41 odst. 2 správního řádu (neboť je zjevné, že tam uvedená roční objektivní lhůta mu byla k dispozici, když již dne 10. 5. 2015 podal "Protest proti neoprávněnosti exekuce").

Ústavní soud nepřehlédl, že v plné moci udělené stěžovatelem pro řízení před Ústavním soudem je advokát zmocněn k zastupování ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2017 č. j. 26 Co 232/2016-50. Vzhledem k obsahu a petitu ústavní stížnosti ovšem Ústavní soud - veden zásadou hospodárnosti řízení - již stěžovatele nevyzýval k odstranění vad jeho návrhu.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když v předmětné věci neshledal za splněné podmínky k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.