Ústavní soud III.ÚS 2335/21 – Příprava a pokus trestného činu

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel je obžalován ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1, odst. 4, písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit společně s dalšími obžalovanými výrobou a přechováváním padělaných eurových bankovek. Na základě obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 4. 10. 2019 probíhá v této trestní věci aktuálně hlavní líčení.

Stěžovatel požádal dne 1. 10. 2020 prostřednictvím svého obhájce vrchní státní zastupitelství o uzavření dohody o vině a trestu. Dne 16. 4. 2021 byl Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") doručen návrh státního zástupce na schválení dohody o vině a trestu. Dohoda o vině a trestu byla uzavřena dne 9. 4. 2021 mezi státním zástupcem vrchního státního zastupitelství a stěžovatelem, zastoupeným obhájcem JUDr. Radkem Hudečkem. Podle této dohody se státní zástupce a obžalovaný (stěžovatel) dohodli na vině a trestu tak, že obžalovaný prohlásil, že spáchal skutky popsané v dohodě [doznal se ke spáchání trestného činu padělání a pozměnění peněz dle § 233 odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu přípravy dle § 20 tr. zákoníku] a obžalovanému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, dále peněžitý trest ve výši 2 502 400 Kč, trest propadnutí věci a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích.

Krajský soud napadeným usnesením ze dne 24. 5. 2021, č. j. 29 T 15/2019-5889, uzavřenou dohodu o vině a trestu neschválil. Z obsahu písemného odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že v případě skutku pod bodem I. by uzavřenou dohodu bylo možné akceptovat, když by při existenci plurality obžalovaných osob bylo dodrženo v rámci této dohody konstatování o tom, že dohoda se výhradně týká stěžovatele. Tato skutečnost však dle krajského soudu nebyla dodržena v případě skutku pod bodem II. v rámci navrhované dohody, kdy dle krajského soudu v předkládané dohodě jsou zmiňována jména dalších obžalovaných osob a dle soudu by pravomocně ukončené trestní stíhání stěžovatele v případě jakékoliv odlišnosti při rozhodnutí o těchto spoluobžalovaných zakládalo důvodnost podání návrhu na obnovu řízení právě v případě stěžovatele. Současně krajský soud na závěr svého rozhodnutí zmínil také další pochybnosti o uzavřené dohodě, jež se však týkají výše uloženého trestu, resp. jeho možné vymahatelnosti v případě dohodnutého peněžitého trestu, a to s ohledem na předchozí stanovisko obžalovaného (stěžovatele), týkající se jeho majetkové situace. Závěrem krajský soud stěžovatele poučil, že proti usnesení, kterým neschválil dohodu o vině a trestu, je možné podat opravný prostředek - stížnost, která má odkladný účinek.

Stěžovatel této možnosti využil a proti usnesení krajského soudu podal stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl s odkazem na § 148 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), neboť dospěl k závěru, že stížnost proti rozhodnutí o neschválení dohody o vině a trestu v řízení před soudem není přípustná.

Stěžovatel namítá, že se obecné soudy v jeho věci dopustily přepjatého formalismu, a že bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel uvádí, že krajský soud nesprávně postupoval již při posuzování dohody o vině a trestu, když si vyžádal stanoviska ostatních spoluobžalovaných, dále že krajský soud měl postupovat dle § 314r odst. 3 tr. řádu (umožnit navržení nového znění dohody). Uvádí rovněž, že postupem vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a namítá, že postupem krajského soudu mu byla odňata možnost spravedlivého přezkoumání meritorního rozhodnutí o vině a trestu, když krajský soud dospěl k závěru, že pluralita obžalovaných brání schválení dohod o vině a trestu, pokud popis skutku v dohodě zahrnuje i označení dalších spoluobžalovaných (dle krajského soudu by takto měla být automaticky uznána i vina ostatních spoluobžalovaných), a že krajský soud měl dohodu schválit. Uvádí, že obecné soudy nesprávně aplikovaly procesní trestní předpisy, což vedlo k postupu rozpornému s čl. 2 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Listiny. Proti postupu vrchního soudu stěžovatel namítá, že dle jeho názoru žádné trestně právní ustanovení výslovně možnost podání stížnosti proti neschválení dohody o vině a trestu nevylučuje.

Krajský soud uvedl, že shledává svůj postup při rozhodování o návrhu na schválení dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem vrchního státního zastupitelství a stěžovatelem za plně souladný s ústavním pořádkem České republiky včetně Listiny základních práv a svobod a dle jeho názoru nedošlo ze strany krajského soudu k nezákonnému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. K námitkám proti postupu krajského soudu spočívajícímu ve zjištění stanovisek spoluobžalovaných a jejich obhájců k návrhu na schválení dohody o vině a trestu v průběhu hlavního líčení uvedl, že svůj postup považuje za souladný se zákonem a nadto se zásadou kontradiktornosti trestního řízení, resp. partikulárně řízení před soudem. Zatímco v rámci přípravného řízení by bylo zjišťování stanovisek spoluobžalovaných a jejich zástupců v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení (a je proto logické, že zákonodárce takový postup nestanovil), zjištění jejich stanoviska v průběhu hlavního líčení, u kterého jsou tyto osoby přítomny, považuje krajský soud za vhodné, správné, zákonné i v souladu s účelem novelizovaných ustanovení trestního řádu. Tento postup totiž dle krajského soudu nevede k prodloužení trestního řízení ani nezvyšuje náklady na jeho vedení (nebo pouze naprosto minimálně), přičemž však dochází k plné realizaci práv spoluobžalovaných podle § 33 odst. 1 tr. řádu. Zjištění stanoviska spoluobžalovaných a jejich obhájců lze dle krajského soudu považovat za realizaci principu tzv. rovnosti zbraní, který pramení z práva na spravedlivý proces. K postupu vrchního soudu krajský soud uvedl, že má za to, že v projednávané věci, je třeba přiměřené aplikace ustanovení § 175b tr. řádu v souladu s § 206b odst. 2 tr. řádu i na řízení před soudem. Podle názoru krajského soudu neexistuje legitimní důvod pro vyloučení práva obžalovaného na přezkum usnesení o neschválení dohody o vině a trestu nadřízeným soudem. Krajský soud uzavřel, že zamítnutím stížnosti stěžovatele proti usnesení krajského soudu mohlo dle jeho názoru dojít k zásahu do práva na soudní ochranu.

Vrchní soud odkázal na argumentaci vyplývající z napadeného usnesení a setrval na svém právním názoru, že stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým neschválí dohodu o vině a trestu, ve fázi řízení před soudem, není přípustná. K části stížnosti směřující proti postupu krajského soudu dodal, že z trestního řádu nevyplývá, že by soud prvního stupně byl vázán předloženou dohodou, a že by tuto dohodu, pokud je stranami předložena, musel automaticky schválit (odkázal na obdobné právní instituty tzv. odklonů trestního řízení, jako podmíněné zastavení trestního stíhání dle § 307 tr. řádu, či narovnání podle § 309 tr. řádu), s tím, že stížnost proti nepřijetí uvedených institutů není rovněž přípustná.

Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že dle jeho názoru je rozhodnutí vrchního soudu nezákonné, když odepřením práva stížnosti proti rozhodnutí nalézacího (krajského) soudu v otázce neschválení předložené dohody o vině a trestu v rámci probíhajícího hlavního líčení, došlo k porušení § 314 odst. 2 tr. řádu, a to v tomto případě v neprospěch stěžovatele. Vrchní státní zastupitelství ke svému vyjádření připojilo i rozhodnutí jiného senátu vrchního soudu (rozhodnutí ze dne 24. 2. 2021, č. j. 5 To 5/2021 - 4472), ve kterém senát 5 To o stížnosti proti neschválení dohody o vině a trestu rozhodl tak, že svým usnesením dle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení soudu první instance zrušil a sám ve věci rozhodl dle § 206b odst. 3 za použití § 314r odst. 2 tr. řádu. Dodalo, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti intervenující státní zástupce vrchního státního zastupitelství zpracoval návrh na podání podnětu pro ministryni spravedlnosti České republiky k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1 tr. řádu ve prospěch stěžovatele, kdy předmětem této stížnosti má být návrh na vyslovení nezákonnosti a zrušení usnesení vrchního soudu ze dne 15. 7. 2021, č. j. 4 To 33/2021 - 5925 Nejvyšším soudem, a to podle § 268 odst. 2 a § 269 odst. 2 tr. řádu.

Stěžovatel v replice odkázal na právní názor vrchního státního zastupitelství a krajského soudu, že stížnost proti usnesení soudu v hlavním líčení o neschválení dohody o vině a trestu je přípustná. Stěžovatel uvádí, že je nadále přesvědčen, že dohoda o vině a trestu se týká vždy jen konkrétního obviněného či obžalovaného, který je jejím účastníkem, tj. stranou takové dohody, a nikoliv dalších spoluobviněných či spoluobžalovaných. Opačnému právnímu názoru totiž zjevně brání princip presumpce neviny vtělený do čl. 40 odst. 2 Listiny. Dle stěžovatele proto nemůže případné schválení dohody o vině a trestu popisující rovněž jednání dalších spoluobviněných či spoluobžalovaných ničeho změnit, takže stěžovatel souběžně tvrdí, že rovněž krajskému soudu nic nebránilo dohodu o vině a trestu ve znění předloženém státním zástupcem schválit.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje procesní podmínky k věcnému posouzení, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 ve věci sp. zn. III. ÚS 441/04; N 6/36 SbNU 53); projednávaná věc však do kategorie takových zcela výjimečných případů nespadá. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Stěžovatel však napadá rozhodnutí obecných soudů (rozhodnutí krajského soudu, kterým nebyla schválena dohoda o vině a trestu, a rozhodnutí vrchního soudu, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost), která nejsou meritorními rozhodnutími. Trestní řízení tedy napadenými rozhodnutími nekončí a stěžovateli jsou k dispozici opravné prostředky podle trestního řádu, zejména odvolání proti případnému meritornímu rozhodnutí. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím nebylo tvrzené porušení jeho základních práv napraveno, by se stěžovateli otevřela cesta k podání přípustné ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení ze dne 9. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 2426/21). Stěžovateli nemůže být na újmu, pokud ústavní stížnost s ohledem na její subsidiární charakter v tomto okamžiku neuplatní a s ústavněprávní argumentací počká až na ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci samé. Opačně by tomu mohlo být pouze tehdy, kdyby otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. uvalení vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé. V projednávané věci Ústavní soud přihlédl i ke skutečnosti, že uzavření dohody o vině a trestu není nárokové, a že zároveň není ani vyloučeno, aby mezi stěžovatelem a státním zastupitelstvím byla uzavřena nová dohoda o vině a trestu, v takové podobě, kterou již krajský soud schválí.

Stěžovatel tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, jak to vyžaduje § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Zároveň nejsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, což ostatně stěžovatel ani netvrdí. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Stěžovateli totiž nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost.