Ústavní soud III.ÚS 2342/25

Dne 12. 8. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti jinému zásahu Krajského soudu v Hradci Králové v řízení sp. zn. 25 Co 105/2025, spočívajícím ve shromažďování osobních údajů stěžovatelky.

Z ústavní stížnosti a přípisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka je v řízení vedeném před nalézacím soudem pod sp. zn. 0 P 83/2016 advokátkou a současně partnerkou účastníka (otce) v opatrovnickém řízení, v němž je řešena jeho vyživovací povinnost. V řízení byly zjišťovány majetkové poměry otcovy domácnosti, v níž žije i stěžovatelka, s ohledem na nutnost ověřit fakticitu životní úrovně otce. Podle stěžovatelky krajský soud nepřiměřeně a bez právního důvodu zjišťuje a shromažďuje její osobní údaje, týkající se jejího majetku, a dopouští se tak protiústavního zásahu do jejích ústavně zaručených práv na ochranu soukromí a na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a Ústavní soud může zasáhnout až v případě věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících dané řízení.

V nyní posuzované věci se stěžovatelka dovolává ochrany osobních údajů, přičemž se obrací přímo na Ústavní soud, aniž by předtím vyčerpala jakýkoliv řádný prostředek nápravy.

Stěžovatelka výslovně v ústavní stížnosti uvádí, že se v průběhu odvolacího opatrovnického řízení bránila sdělení svého bydliště a data narození, avšak v absenci samotného poučení ze strany krajského soudu jako správce osobních údajů dle GDPR zásah nespatřuje. Zásah spatřuje v tom, že v průběhu odvolacího řízení krajský soud vyzval řadu orgánů k poskytnutí informací týkajících se jejích majetkových poměrů. V samotném soudním řízení stěžovatelka požadovala odstranění údajů ze spisu, soud však přesto provedl dokazování těmito údaji. Stěžovatelka dodává, že krajský soud vůbec nebyl oprávněn její majetkové poměry v opatrovnickém řízení zjišťovat.

Ochrana osobních údajů vychází z Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES. Zákonodárce s možností dozoru (instančního či v případě vrcholných soudů sebedozoru) nad soudy v souvislosti se zpracováním osobních údajů výslovně počítá a zajišťuje jej prostřednictvím § 122d zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).

Z ustanovení § 122b a násl. zákona o soudech a soudcích vyplývá, že příslušný orgán sleduje soulad postupu soudu s právními předpisy v oblasti ochrany osobních údajů při zpracování osobních údajů, jsou-li zpracovávány v souvislosti s činností soudů související s projednáváním a rozhodováním sporů a jiných věcí a činnostmi s tím nezbytně spojenými patřícími do jejich pravomoci podle zákonů o občanském soudním řízení. Za tímto účelem přijímá tento orgán, což je společný pověřenec Krajského soudu v Hradci Králové a Ministerstva spravedlnosti České republiky, podněty týkající se zpracování osobních údajů. Případný podnět je tedy nejprve třeba směřovat k tomuto pověřenci.

Lze tedy uzavřít, že věcné požadavky co do zpracování osobních údajů soudy mají být - v rovině správní - monitorovány na základě podnětu samotnými soudy, resp. příslušnými pověřenci. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka tento procesní nástroj sloužící k ochraně tvrzených porušených práv na ochranu osobních údajů využila. V nyní posuzovaném případě se stěžovatelka neobrátila na příslušného pověřence ve věci ochrany osobních údajů (eventuálně na Úřad na ochranu osobních údajů), ani na příslušné soudy zásahovou žalobou podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Ústavní stížnost obecně (a tím spíše ústavní stížnost zásahová) však vychází z principu subsidiarity. Ústavní soud zpravidla není oprávněn se těmito otázkami zabývat jako první. V tomto případě Ústavní soud neshledal důvody k postupu dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (přesah vlastních zájmů stěžovatelky), který teprve by mohl vést k prominutí nesplnění podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva.

Nad rámec Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka svou zásahovou ústavní stížnost směřovala proti shromažďování údajů přímo krajským soudem. Ten ale eviduje pouze tzv. "sběrný spis", v němž je založeno toliko odvolání a rozhodnutí krajského soudu ve věci samé. Kompletní spisový materiál s veškerými osobními údaji stěžovatelky se tak v tuto chvíli nachází u nalézacího soudu, u kterého se jako u jediného článku soudní soustavy sbíhá kompletní spisový materiál všech instancí. Spis, jehož obsahem jsou listiny týkající se stěžovatelky, se nachází u Okresního soudu v Hradci Králové a je u tohoto soudu veden pod sp. zn. 0 P 83/2016.

Protože stěžovatelka nevyčerpala řádným způsobem všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, ústavní stížnost je nutno považovat za nepřípustnou, a jako takovou ji soudce zpravodaj podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.