III.ÚS 248/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 248/07 ze dne 19. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CLASIC TRADE spol. s r. o., se sídlem v Opavě, Sadová 54/38a, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem v Praze 4, Na Záhonech 71, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, čj. 20 Co 336/2006-78, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 4. 2006, čj. 22 C 56/2004-56, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 24. 1. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky bylo rozhodnutími porušeno její právo na soudní ochranu a dále práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 56/2004 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti. Stěžovatelka podala dne 12. 7. 1999, jako hlavní povinný, celní prohlášení na propuštění zboží do celního režimu národní transit. Stěžovatelka zastupovala (jako nepřímý zástupce) dopravce p. D. Celní úřad odeslání propustil zboží do navrženého režimu a stanovil, že zboží má být dodáno celnímu úřadu určení do 15. 7. 1999. Celnímu úřadu určení potvrdil do celní deklarace dodání zboží. Dne 2. 8. 2001 vydal celní úřad určení platební výměr, kterým vyměřil stěžovatelce clo a daň, což odůvodnil tím, že doklady byly dopravcem D. předloženy, zboží však dodáno nebylo. S odkazem na § 240 odst. 1 a § 140 odst. 2 celního zákona konstatoval nezákonné odnětí zboží celnímu dohledu. Následné stěžovatelčino odvolání bylo Celním ředitelstvím v Ostravě zamítnuto s tím, že navzdory potvrzení o dodání zboží v deklaraci a existujícímu záznamu v evidenci celního úřadu nelze režim transitu považovat za ukončený, neboť bylo následně prokázáno, že zboží nebylo řádně předloženo. Stěžovatelka nebyla úspěšná ani se svou žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který žalobu rozsudkem ze dne 11. 11. 2002, čj. 22 Ca 40/2002-31, zamítl; proti rozsudku neexistoval (ve správním soudnictví) řádný opravný prostředek (Ústavní soud ze své evidence zjistil, že stěžovatelka podala v dané věci ústavní stížnost, která byla usnesením sp. zn. II. ÚS 105/03 odmítnuta pro opožděnost). Dne 29. 1. 2003 vydal celní úřad určení proti stěžovatelce platební výměr na úrok z prodlení a penále. Stěžovatelka podala žádost na Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel o prominutí těchto dávek, která však byla dne 26. 3. 2003 zamítnuta. Stěžovatelka dopisem ze dne 25. 6. 2003 požádala Ministerstvo financí o náhradu škody způsobené protiprávním postupem celního úřadu určení. Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel žádosti dopisem ze dne 24. 2. 2004 nevyhovělo, a to s odůvodněním, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost v režimu transitu. Stěžovatelka podala dne 22. 3. 2004 žalobu proti České republice - Ministerstvu financí o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "ZNŠ"). Stěžovatelka se domáhala částky 488 310,- Kč (představující vyměřené clo, daň, úrok z prodlení, penále, a dále náklady řízení), z důvodu nesprávného úředního postupu celního orgánu určení. Uvedla, že z celních předpisů vyplývá, že o ukončení režimu transitu rozhoduje celní úřad určení; celní úřad určení potvrdil dodání zboží, stěžovatelka byla proto v dobré víře o ukončení režimu transitu (uvedla, že v roce 1999 si u celního úřadu odeslání ověřila ukončení režimu transitu, proto dále nepodnikala žádné kroky). Odkázala také na nález IV. ÚS 337/02 a uvedla, že v jejím případě se protiprávního jednání dopustil celní úřad (jeho zaměstnanec) i dopravce p. D; v důsledku protiprávního postupu celního orgánu pak byly proti stěžovatelce vydány platební výměry, a tím jí vznikla škoda. Obvodní soud pro Prahu 1 vydal dne 28. 4. 2004 pod čj. 22 C 56/2004-10 platební rozkaz. Proti platebnímu rozkazu podalo jménem žalované dne 27. 5. 2004 odpor Generální ředitelství cel, se sídlem v Praze 4. Odpor doplnilo podáním, ve kterém (mimo jiné) poukázalo na zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě ČR, zřizující jako správní úřad pro oblast celnictví s celostátní působností Generální ředitelství cel. Obvodní soud pro Prahu 1 platební rozkaz zrušil, nařídil jednání a poté usnesením ze dne 7. 12. 2004, čj. 22 C 56/2004-27, vyslovil svou místní nepříslušnost. Uvedl, že dle § 85 odst. 4 občanského soudního řádu, § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a čl. 79 odst. 1 Ústavy je v dané věci organizační složkou příslušnou jednat za stát Generální ředitelství cel. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Odkázala na § 6 odst. 1, 2 písm. b) ZNŠ a zákon č. 2/1969 Sb., kompetenční zákon (dále jen "KZ"), a uvedla, že od 1. 5. 2004 není Generální ředitelství cel součástí Ministerstva financí, ale je samostatným správním úřadem, nikoli však ústředním, proto nebylo oprávněno odpor podávat. Městský soud v Praze odvoláním napadené usnesení zrušil svým usnesením ze dne 31. 3. 2005, čj. 20 Co 93/2005-35. Uvedl, že odpovědným subjektem za škodu je stát, proto je třeba při určování ústředního orgánu, který bude za stát jednat, postupovat podle § 6 ZNŠ; Generální ředitelství cel přitom stojí mimo soustavu ústředních orgánů vymezených v KZ; příslušným ústředním správním úřadem v daném řízení je dle § 6 odst. 2 ZNŠ Ministerstvo financí. Postup prvostupňového soudu dle zákona č. 219/2000 Sb. označil za nesprávný. Současně uvedl, že žalovaným je stát, proto okolnost, že proti platebnímu rozkazu podala odpor nepříslušná organizační složka, je bez významu. Konstatoval, že k žalobnímu řízení je příslušný Obvodní soud pro Prahu 1. Poté Obvodní soud pro Prahu 1 pokračoval v řízení o náhradě škody a rozsudkem ze dne 10. 4. 2006, čj. 22 C 56/2004-56, žalobu zamítl (k žalobě zaslalo vyjádření Generální ředitelství cel a přiložilo Pověření Ministra financí udělené Mgr. V., zaměstnankyni Generálního ředitelství cel, k jednání jménem žalované ČR v daném soudním řízení). Prvostupňový soud uvedl, že bylo prokázáno, že clo, daň, úrok z prodlení i penále byly stěžovatelce vyměřeny v souladu s celním zákonem a nedošlo tedy ke vzniku škody. Prvostupňový soud odkázal na předchozí řízení u celních orgánů i předchozí žalobní řízení u Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 22 Co 40/2002), ve kterých se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí - platebních výměrů celního orgánu. Uvedl, že stěžovatelka podala celní prohlášení na propuštění zboží do režimu transitu, zboží mělo být dodáno do 15. 7. 1999 celnímu úřadu určení. Stěžovatelka (hlavní povinná) však svou povinnost, vyplývající z režimu transitu, nesplnila; ve správním řízení nebylo prokázáno faktické dopravení zboží celnímu úřadu určení (soud ve výčtu skutečností, zjištěných z dokazování, uvedl výsledky šetření ohledně převozu zboží, které vyplývají ze správního spisu), a proto nelze režim transitu považovat za ukončený ve smyslu § 142 odst. 2 celního zákona. Dle názoru soudu byly výměry vydány důvodně, neboť stěžovatelka porušila svou povinnost v režimu transitu; případné vyšetřování pracovníka celní správy pro podezření ze spáchání trestného činu (kdy tento potvrdil na celní deklaraci dodání zboží, ačkoliv tomu tak nebylo) je bez významu. Dle prvostupňového soudu tedy v daném případě chybí vznik škody, jakožto podmínka odpovědnosti (státu) za škodu. Proti prvostupňovému rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Poukázala jednak na to, že odpor proti platebnímu rozkazu podala nepříslušná organizační složka, tedy platební rozkaz je pravomocný a prvostupňový soud neměl již nařizovat jednání (poukazovala na větu odvolacího soudu: "Okolnost, že proti platebnímu rozkazu podala odpor nepříslušná organizační složka, je bez významu"). Dále stěžovatelka zpochybnila závěry soudu o tom, že ke vzniku škody nedošlo, pouze byl stěžovatelce vyměřen celní dluh (s příslušenstvím), a to za porušení její povinnosti v režimu transitu. Stěžovatelka uvedla, že podstata nesprávného úředního postupu (a uplatňovaný důvod pro náhradu škody) nespočívá v tom, že proti stěžovatelce byly vydány výměry, ale v tom, že celní úřady potvrdily řádné ukončení režimu transitu, a to s uvedením údajů o datu dodání zboží, kontroly celních uzávěr, provedení kontroly a zaevidování zboží do evidence přestupu dopravních prostředků na státní hranici, a že daný stav ověřil podpisem a služebním razítkem celník. Dle stěžovatelky tím, že celní orgány potvrdily to, co podle nich samotných není pravda, zabránily stěžovatelce, aby mohla v době, kdy to bylo možné, podniknout kroky k zabránění škody (tj. učinit kroky vůči dopravci, což v době vydání platebního výměru, tj. po dvou letech od potvrzení ukončení režimu transitu,