III.ÚS 2500/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2500/15 ze dne 31. 5. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OFIN a. s., sídlem Ostrava-Martinov, K Turkovu 3250/4, jednající správkyní podniku JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, AK se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, zastoupenou Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem, AK se sídlem Bohumín-Záblatí, Na Úvoze 392, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2015 č. j. 29 Cdo 4658/2014-67, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2014 č. j. 8 Cmo 141/2014-34 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014 č. j. 24 Cm 193/2013-23, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 14. 8. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne a doplněné dne 11. 9. 2015, OFIN a. s. (dále též jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o zastavení řízení vedeného o zaplacení částky 1 766 645,09 Kč s příslušenstvím. II. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 2. 5. 2012 exekučním příkazem č. j. 142 EX 00657/12-027 k provedení exekuce prodejem závodu (do 31. 12. 2013 "podniku") žalobkyně, soudní exekutor Mgr. Jaroslav Kocinec LL. M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, přikázal provést exekuci prodejem závodu žalobkyně a správkyní závodu ustanovil JUDr. Evu Janíkovou, která byla zapsána v seznamu insolvenčních správců a výslovně s ustanovením správkyní podniku souhlasila; v tomto řízení žalobkyně vystupovala jako povinná. Žalobkyně se žalobou ze dne 6. 11. 2013, došlou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") téhož dne a podanou správkyní závodu JUDr. Evou Janíkovou, domáhala po žalovaných 1 až 4 (bývalí členové statutárního orgánu žalobkyně) zaplacení částky 1 766 645,09 Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady škody, kterou měli žalovaní způsobit tím, že nepostupovali s péčí řádného hospodáře, když nesplnili svou povinnost podat návrh na zahájení insolvenčního řízení podle ustanovení § 98 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Dne 6. 3. 2014 usnesením č. j. 24 Cm 193/2013-23 nalézací soud řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Poukázal na zákonem vymezená práva a povinnosti správce závodu a konstatoval, že správce závodu, jako zástupce žalobkyně (povinné) podle § 338k odst. 3 a 6 o. s. ř., nebyl oprávněn vymáhat za žalobkyni závazky vůči jednateli, plynoucí z porušení povinnosti statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře či z povinnosti podat insolvenční návrh, protože tyto závazky jednatele nejsou součástí exekucí postižené věci (souboru věcí), nejsou součástí závodu. Tento nedostatek podmínek řízení nelze odstranit, a proto nalézací soud podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil. Dne 30. 4. 2014 usnesením č. j. 8 Cmo 141/2014-34 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně usnesení nalézacího soudu ze dne 6. 3. 2014 č. j. 24 Cm 193/2013-23 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu bylo správné a zcela sdílel závěry, k nimž nalézací soud dospěl. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1499/2009 (R 53/2012), dle něhož vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva není součástí podniku akciové společnosti. Dne 28. 4. 2015 usnesením č. j. 29 Cdo 4658/2014-67 Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "dovolací soud") řízení o "dovolání" žalobkyně proti usnesení nalézacího soudu ze dne 6. 3. 2014 č. j. 24 Cm 193/2013-23 zastavil (výrok I), dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 8 Cmo 141/2014-34 odmítl (výrok II) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III). Dovolání proti usnesení odvolacího soudu dovolací soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu plynul z výslovného znění § 338k odst. 6 o. s. ř., jakož i z judikatury dovolacího soudu, na kterou poukázal. Dovolací soud uzavřel, že uplatňuje-li žalobkyně (povinná) pohledávku vůči členům svého představenstva z titulu náhrady škody způsobené tvrzeným porušením péče řádného hospodáře, tedy pohledávku ze vztahu, který není součástí závodu stěžovatelky (povinné), nejde o řízení týkající se závodu povinné, a správce závodu není oprávněn povinnou v takovém řízení zastupovat podle § 338k odst. 3 o. s. ř. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). K porušení práva na soudní ochranu mělo dojít nesprávným posouzením podmínek řízení z hlediska aktivní legitimace správce závodu k podání žaloby na náhradu škody. S právním názorem obecných soudů, že pohledávka na náhradu škody za statutárním orgánem pro porušení péče řádného hospodáře není součástí závodu, stěžovatelka nesouhlasila, a poukázala na polemické názory v odborné literatuře a na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věci daní. Podle stěžovatelky soudy uplatňovaný výklad činí z exekuce postižením závodu naprosto neefektivní nástroj a vede k absurdním důsledkům, umožňujícím statutárnímu orgánu fakticky znemožnit provedení exekuce, aniž by dal soudu, resp. správci závodu, účinný nástroj, jak se takovému jednání bránit. V důsledku nesprávného právního názoru, že správce závodu není oprávněn za stěžovatelku jako povinnou v takové věci jednat, bylo prý stěžovatelce odepřeno právo na přístup k soudu, resp. znemožněno domáhat se ochrany u nestranného a nezávislého soudu. Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že otázkou, zda vztah mezi členem voleného orgánu obchodní korporace a dotčenou obchodní korporací je součástí závodu, se zevrubně zabýval ve svém rozsudku ze dne 8. prosince 2011 sp. zn. 29 Cdo 1499/2009, uveřejněném pod číslem 53/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na jehož odůvodnění odkázal. Výklad, podle něhož uvedený vztah, a tudíž ani závazky z něj plynoucí, nejsou součástí závodu obchodní korporace, je beze sporu ústavně konformní (nejde ani o extrémní rozpor s principy spravedlnosti, ani o svévoli). Není-li závazek k náhradě škody způsobené porušením povinnosti člena voleného orgánu součástí závodu, netýká se závodu ani řízení o žalobě na zaplacení této škody a správci závodu tudíž ani nesvědčí zákonné zástupčí právo podle § 338k odst. 6 o. s. ř. Z toho, že žalobu vůči (bývalému) členovi voleného orgánu nemůže za obchodní korporaci (povinnou) podat (jako zákonný zástupce) správce závodu, nelze dovozovat zásah do práva stěžovatelky na přístup k soudu. Stěžovatelka v obecné rovině přehlíží jak zástupčí oprávnění dalších osob (srov. v současné právní úpravě např. § 166 a 431 odst. 1 o. z., popř. úpravu tzv. actio pro socio v § 157 a násl. a § 371 a násl. zákona o obchodních korporacích, a v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, § 15, § 131a a § 182 odst. 2 obchodního zákoníku), tak i úpravu jmenování opatrovníka právnické osobě podle § 165 a § 486 a násl. o. z. Jinými slovy stěžovatelce nelze přisvědčit, že s výjimkou správce závodu zde není nikoho, kdo by pohledávku vůči členu voleného orgánu mohl uplatnit. Chráněna jsou i práva věřitelů obchodní korporace (povinné) - srov. zejména § 159 odst. 3 o. z. a § 68 zákona o obchodních korporacích. Konečně nic nebrání tomu, aby byla v exekuci postižena přímo pohledávka povinné za svým dlužníkem - členem voleného orgánu (§ 312 a násl. o. s. ř., § 63 a násl. exekučního řádu). Závěr, podle něhož správkyni závodu v projednávané věci nesvědčí zákonné zástupčí právo, tudíž nijak nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky či jejích věřitelů. Závěrem dovolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Stěžovatelka v replice na vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti uvedla, že s přesvědčením dovolacího soudu o ústavní konformitě jím zastávaného právního názoru, že pohledávka z titulu náhrady škody pro porušení péče řádného hospodáře za statutárním orgánem není součástí závodu, nesouhlasí (alespoň za okolností jejího případu). Opětovně poukázal